« Úvod | Činnost blogu je dočas... »

Nová tvář - část sedmá

Toto je poslední část od Petry

Poslední část povídky. Doufám, že se líbila a aspoň trochu zaujala. Za případné překlepy se omlouvám, ale píšu a na ruce mám od prstů k lokti ortézu a ne vždy trefím na klávesnici správnou klávesu. A napište mi prosím do komentářů, jestli chcete pokračování, ju?
„Pane Hille,“ začal Nick opatrně, „máte rád psy?“
„No jasně,“ rozsvítil se zadrženému obličej. „To ale asi víte, že?“
„Jo, víme. A taky víme, že vy máte zakázáno chovat jakákoli zvířata.“
„Zatracený nápravný mrchy,“ ucedil Hill polohlasně na adresu kurátorů..
Sára se zapojila: „Můžete nám nějak vysvětlit, jak se dostali dva psi patřící zavražděné Sharon Hillové na váš pozemek?“
„Jo... půjčila mi je.“
„Ale, sama od sebe?“
„No jo. Byla to hodná holka.“
„A to jste na ní tak nadával,“ prohlásil Nick. „Když vám je Sharon půjčila, zřejmě očekávala, že jí je vrátíte.“
„Nevím, nezmínila se.“
„Jistěže ne. Tou dobou už byla mrtvá.“
„To říkáte vy.“
„Dobře. Jaktože jsme jedno z těch zvířat našli mrtvé?“
Hill pokrčil rameny. „Nevim, já ho nezabil.“
Sára se chopila příležitosti. „A Sharon Hillovou jste zabil?“
„Jak jste na to přišli?“
„Našli jsme zbytky jejího těla ve vaší ledničce. A taky jsme našli stopy její krve na vašem stole a na pile ve vašem sklepě.“
„Dával jsem si přece pozor,“ ujelo Hillovi. Následně si uvědomil, že se podřekl.
„Asi moc ne,“ rýpnul Nick. „Proč?“
Hillovi začala rudnout tvář. „Ta ženská mě udala. Za to, že jsem se bavil s tim jejim čoklem! Tak jsem si na ní počkal, když se vracela z mejdanu, byl sem zlitej jak houba po dešti... a vzal jí nějakou tvárnicí po hlavě. Pak jsem šel k ní domů a sebral ty zvířata.“
„Co jste udělal s tou tvárnicí?“ ptal se dál Nick.
„Rozmlátil jsem jí, jakmile jsem se dostal domů. Zbytky jsem rozprášil v poušti.“
„A pak?“ zeptala se Sára.
„Pak jsem Sherry zabil. Nevěděl jsem, co s tělem, tak jsem ho rozřezal a po kusech upek, aby nesmrděla.“
Dveře místnosti se otevřely a dovnitř strčil hlavu Greg. Podal kolegům pár papírů a zase zmizel. Sára prolétla očima výsledky testů DNA na táně na psí tlamě a předala je Nickovi. Pak se zeptala: „A peníze na krmení jste taky neměl?“
„Cože?“
„Tak jak je možný, že na tlamě té feny byly zbytky tkání z těla Sharon?“
Hill rezignovaně svěsil ramena. „Chtěl jsem jí donutit sežrat to, abyste to nenašli. To zvíře se ani nehlo, tak jsem ty kusy těla vyhodil a psa nechal o hladu. Že chcípne, to mě nenapadlo.“
„Koho by to napadlo,“ ucedil ironicky Nick. „Proč jste se nezbavil i těch dalších kusů?“
„Jak jsem řek, zpil jsem se jak dobytek, nasával jsem tři dny v kuse, prostě mi to nemyslelo.“
„Jo, skvěle,“ pochválila ho Sára. „Aspoň je vidět, že pes je nejlepší přítel člověka.“
„Takže já už bych to uzavřel,“ ozval se Nick. „Briane Hille, jste obviněn z vraždy Sharon Hillové, porušení právního zákazu ohledně chovu zvířat, krádeže a týrání zvířat.“
„Tak ať,“ houkl Hill nepřítomě. Nick mávl na strážníka, aby si ho odvedl.
„Ten teda byl,“ vzdechla Sára, když Hill zmizel. „Mít takovýho bratrance, to je za trest.“
„Co mám říkat já, já mám šest sourozenců,“ postěžoval si Nick.
„Neměl bys to brát tak tragicky,“ napomenula ho zvesela Sára. Pak se oba zvedli a šli oznámit své úspěchy Grissomovi.

„Dokončeno?“ zeptal se hned ve dveřích.
„Tady se nic neutají,“ povzdech si Nick. Sára dodala: „Ten Hill se přiznal k vraždě a ukradl i ty psy. Tady ve zprávě máš všechno.“
„Děkuju... a pošlete mi sem Annie, ano?“
„Rozkaz, šéfe,“ zahlaholil Nick a zase zmizel. Gil jen zakroutil hlavou a dál se věnoval zaměstnanecké složce.
„Všimla sis, jak na ní drží?“ zeptal se Nick Sáry na chodbě. Ta se na něj ušklíbla.
„To je tím, že je nová. Neokoukaná a trochu vyklepaná. Ona se za chvíli otrká a Gil se o ní přestane tak starat.“
„Jak myslíš, jen aby ti nevyrostla konkurence.“
„Aby ses ty nespletl,“ odpálkovala ho Sára ve vchodu do zasedačky.
Anna seděla na pohovce s Lesterem v náruči a probírala nějaké fotky s Catherine.
„... a tady je Rose před rokem v na jaře, to jí byly dva.“
„Kdo je Rose?“ zeptal se Nick se zájmem.
„Můj kůň,“ odvětila Annie a strčila mu do ruky obrázek koně barvy palomino na nějaké louce s palmovým hájem v pozadí. „Dnes mi jí přivezou ze San Fancisca.“
„Rezervuju si u tebe jízdu,“ řekla Sára s úsměvem.
„Jak je libo,“souhlasila Annie a koukla na fotku dvou korel. „A tyhle dvě příšery jsem dostala k patnáctinám.“
„Neříkala jsi, že máš i papoušky.“
„Jo, to je možný. Já na ně občas ve své nekonečné roztržitosti zapomínám.“
„No vidíš,“ řekl Nick. „Ty se tu vybavuješ a já bych ti skoro zapoměl vyřídit, že s tebou chce mluvit Grissom.“
„No tak to abych to vzala sprintem, ne?“ usmála se Annie, odložila fotky i Lestera a odkráčela do Gilovy kanceláře.
V této místnosti už jednou byla, ale jen pro adresu v jednom spise, takže neměla čas se tu porozhlédnout. Teď ji překvapilo, kolik tu toho je. Letmo zahlédla několik desek s motýly a brouky, pár lahví s obsahem zalitým v lihu, nějaký živoucí hmyz a knihovnu úctyhodného rozsahu.
„Pojď dál, vyzval jí Gil a ukázal na židli před psacím stolem. Annie si poslušně sedla. Její šéf se na ní upřeně zadíval.
„Jak se ti tu líbí?“
„Líbí,“ přikývla. „Jsem tu spokojená.“
„To je dobře,“ řekl Gil a zavřel složku. Annie zahlédla jméno na deskách. Její složka.
„A jak zvládáš snížené množství světla tady v budově?“
Annie se pro sebe usmála. „Takže poručík Summers mi ještě napsal do papírů, že jsem šeroslepá, než mě pustil sem?“
„Jo, napsal,“ řekl Gil. „Pak se nabízí otázka: jsi nebo nejsi šeroslepá?“
Annie se už usmála doopravdy, i když trochu strojeně. „Byla jsem, do svých dvanácti. Pak mě poslali na operaci, že bude všechno v pořádku.“ Pokrčila rameny. „Doktor to zvrzal. Ne že by to nějak příliš vadilo, jen mi občas trvá rozkoukat se v šeru o něco dýl, než ostatním. Jinak nic.“
„Ve složce máš napsaný nějaký prášky.“
„Jo, beru každý den karoten, trochu to srovnává.“
„Chápu,“ pokýval Gil hlavou. „A je ještě něco, co bys mi chtěla říct?“
„Co máš na mysli?“ opáčila Anna.
Gil se opřel o lokty. „Víš, já jsem tvůj nadřízený. Kdybys měla nějaký problém, jsem tu od toho, abych ho řešil. Můžeš se mi kdykoli svěřit.“
„Jo takhle,“ šeptla Annie potichu. Jistě, jednou to někomu říct musí, jen nečekala, že to bude tak rychle. Ovšem ke svému nadřízenému měla velkou důvěru. „Jak jsi to zjistil?“
„Máš nějaké nesrovnalosti ve složce. Divím se, že si toho v San Franciscu nevšimli.“
„Nevšimli, tam chtěli vědět jenom to, jak si rozumím s papírama.“ Anniiny oči se nepřirozeně leskly. „Jestli chceš, tak ti povím všechno, co se v mém životě odehrálo, až dotěď. Ale je to na dlouho.“
Gil založil ruce do klína. „Poslouchám.“
Annie se trochu uklidnila. „Tak poslouchej...“ začala nejistě.

Greg se vřítil do zasedačky.
„No konečně se ukážeš,“ uvítal ho Nick. „Došlo kafe.“
„Toho jsem si taky všimnul,“ zabručel Greg a dal vařit další konvici. „Kde je Annie?“
„U Gila,“ odpověděla Catherine, která znova probírala fotky. „Už tři čtvrtě hodiny.“
„A co?“ ozvala se Sára. „Annie je tu nová. Než všechno dojednají, asi to bude chvíli trvat.“
Greg se ušklíbl a připojil se k Cate.

„... a teď už víš všechno,“ potichu dokončila své vyprávění Annie.
Gil jen pokýval hlavou. Za tu hodinu, co mluvila, už pochopil, proč jí do papírů napsali, že je nervní a ve stresových situacích psychicky labilní. Nedivil se jí. Pochopil že tahle žena toho za pětadvacet let svého života stihla prožít víc než jiní za sto let. A Gil věděl, že prožila hodně smutných věcí. Stiskl jí ruku.
„Teď už to bude dobrý,“ řekl potichu.
„Víš, kolik lidí už mi tohle říkalo? Nejdřív máma, pak moje sestra a manželem, pak doktoři, pak znova doktoři, pak mi taky řekli, že jsem pitomá, ale všechno bude dobrý... sakra, nic ještě nebylo dobrý jenom proto, že to někdo řekl!“
„Teď to říkám já,“ klidnil jí Gil. „A já mám v naprosté většině případů pravdu.“
„Ale stejně vždycky počkáš na důkazy,“ opáčila šeptem, ale v jejím hlase už byla stopa pobavení.Gil poznamenal: „Vidíš, už se ti vrací humor.“
„Snad chvíli vydrží,“ podotkla Annie. Vstala a otřela si slzy, které jí smáčely tvář. Pak se na svého šéfa otočila a zeptala se: „Gile, můžu tě o něco poprosit?“
„Samozřejmě.“
Annie na něj upřela odhodlaný pohled. „Chci, abys mi slíbil, že to řekneš to ostatním, kdyby se mi něco stalo.“
Gil vypadal zmateně. „Hele, já chápu, že jseš rozrušená, ale kvůli tomu ještě nemusíš myslet na nejhorší, ne?“
„Gile, můžu být pro ostatní nebezpečná. Co já vím, kdy mi něco cvakne v hlavě nebo jak si co přeberu? Já bych jim to ráda řekla sama, až bude správný čas, ale co když se mi do té doby něco stane?“
„Co by se ti mělo stát?“
„Gile, ty víš, kolik jsem měla v životě štěstí. Vždycky, když už to vypadalo, že se nic nestane, tak bum! – přišla další pecka a zase dlouho nic a pak zase něco... a kdo zaručí, že se to nebude opakovat?“
„No dobře,“ souhlasil nervózně. „Kdyby ti kdokoli cokoli udělal nebo něco jinýho se událo, slibuju, že jim povím všechno, spokojená?“
„Jo, teď už jo,“ přikývla rozechvěle. Celá se třásla. Gil jí objal. Pak poznamenal: „Říká se, že když se člověk s něčím svěří, je mu líp.“
„To je pravda,“ usmála se a několikrát se pro uklidnění zhluboka nadechla. „Už je mi mnohem líp.“
„Tak pojď. Dáš si šálek kávy. Greg jí umí uvařit jako nikdo na světě.“
„Tak zrovna kafe by se mi teď asi docela hodilo,“ řekla Annie, počkala na vedoucího a společně šli do zasedačky.
Cate s Gregem se právě dohadovali, která z Anniiných koček je hezčí, jestli mourovatý Clive, veliká šedá Violett nebo černobílé strakaté kotě Audrey. Sára rozčesávala Lesterovi srst a Nick se s Rheiou přetahoval o nějaký ručník. I Warrick už se vrátil a zrovna si dopřával kávu. A samozřejmě nezapomněl Cath připomenout, jak je to papírování nezáživné.
„Bavíte se dobře?“ zeptal se Grissom ve dveřích a postrčil Annie dovnitř.
„No jo,“ broukla Sára. „Bezvadně.“
„Jak kdo,“ oponoval Warrick.
„Annie, která z těch koček je nejhezčí?“ optal se Greg, který se stále nemohl s Cath dohodnout.
„Všechny, ale každá jinak,“ odpověděla prostě.
„Hm... to jsi mi teda pomohla. Díky.“
„Nemáš vůbec zač,“ řekla Annie a také si nalila hrnek kávy.
Gil chvíli přemýšlel a pak zavelel: „Jděte už domů, směna za chvíli končí.“
Jako první vystřelila Catherine s tím, že se dvakrát přemlouvat nenechá. Spolu s ní odešel Warrick a Greg je následoval po chvíli.
„Pěkně se nám to rozprchlo,“ konstatovala Sára, než zamířila spolu s Annie a Nickem k šatnám. Gil se, jako obvykle, rozhodl ještě zůstat v práci a připravit vše pro další případ.
„Co měl Grissom tak důležitýho na srdci, že jste to probírali hodinu?“ zeptal se Nick na chodbě.
„To bys rád věděl, co? Počkej si a dočkáš se.“
„Další chytrej člověk,“ zabručel Nick.
„Jen jí nech,“ zastala se kolegyně se smíchem Sára.
„Dámy, vy jste tak tajemný,“ povzdechl si kriminalista.
„A vůbec mi to nevadí,“ poznamenala se smíchem Annie. To už stáli na parkovišti. Cate, Warrick a Greg už byli pryč.
Annie odemkla své služební auto a na zadní místa posadila svou lítou zvěř. Pak se rozloučila s kolegy a rozjela se domů.
„A fakt mi to neřekne,“ povzdech si Nick.
„Třeba má důvod,“ poznamenala pobaveně Sára. „A ty jseš moc zvědavej.“
„Já to jen tak zkouším,“ vysvětlil Nick a nasedl do svého auta. „A pozdravuj Gila, jestli ho ještě dneska uvidíš, ano?“ ještě provokativně řekl, než nastartoval.
„Bez obav,“ opáčila mu kolegyně a zmizela taky.

Annie seděla v okně ložnice a pozorovala slunce nad pouští. Světlo se jí odráželo v očích a ozařovalo široké vyschlé pláně za městem.
Přemýšlela. Myslela na to, co dnes řekla Grissomovi. Na to, co v sobě dusila už takovou dobu. Byla ráda, že konečně je několik lidí, kterým může zase důvěřovat. Byla ráda za své kolegy a přátele.

... a teď už je konec.
Tak, a jsem na vás zvědavá:-) A tak táži se vás: chcete další?

29.01.2008 | Autor: Kačenka | stálý odkaz

Komentáře

12 komentářů:
  • 02.02. 14:29, Goldie

    Jo, určitě napiš pokračování a v něm by se jako mohlo objevit, co řekla Annie Gilovi, jo? Jsem nedočkavec, nó...

  • 01.02. 18:23, El

    Moc dobře se to čte, fakt že jo, máš talent =o)...takže odpověď na tvou otázku je: už aby to tady bylo =o)!!!!!

  • 31.01. 23:27, Bára

    Peťulko, moc se ti to povedlo :-) Fakt bomba :-) A jestli chci pokračování??? No jasně že chci pokračování, jak se můžeš takhle ptát??? :D

  • 30.01. 22:09, Susan

    jj, tahle povídka je super a už se moc těším na pokračko ..... třeba kvůli mě si nedávej vůbec načas, já totiž v neděli jedu na hory a až se za tejden vrátím, tak budu očekávat další dílek :-))) ale je to fakticky paráda ..... toť já a můj trochu opožděný komentář :)

  • 30.01. 17:32, Petra

    Na pokračování už pracuju všemi deseti... už to asi bude trochu akčnější. A jestli vás zajímá, co Annie řekla Gilovi... tak si počkejte, jednou se to asi dozvíte:-) Rozhodně vás tim nechci nijak mučit, Netri, jen si nenech rozházet denní režim, kvůli tomu fakt nikdo nemusí probdít noc;-) Ale budu vám nechávat nějaký stopy z Anniiny minulosti. Ale dočkáte se, jestli budete chtít:-))

  • 30.01. 11:18, Cinka

    Nebudu ani trošku naléhat, vůbec ne. Ale kdy že bude to pokráčko?? :-)) Už ho máš vymyšlený? Jestli ne, tak je po mně, protože jsem děsně moc zvědavá, co Annie řekla Gilovi. A hrozně moc toužím po tom se to dozvědět. A ty mě takhle mučíš, protože to nevím. :-)) Takže pěkně prosím, smutně koukám, a moc pěkně škemrám o pokráčko. :-))

  • 29.01. 20:58, Marla

    No to se ví,jen piš hezky dál,pěkně se to čte.

  • 29.01. 19:17, Netri

    Hele hele...co to má bejt? Jak mam tedka jiz spát, když nevim co řekla Annie Gilovi? Já sem zvědavej a netrpělivej človíček...já to chci vědět :DDD Takže co nejdřiv pokráčko... Jinak to je suprová kapitolka

  • 29.01. 18:24, Jana

    Jo, správně, co mu řekla? Pokráčko, prosím, ať se to taky dovíme.

  • 29.01. 18:06, Anysssek

    Téda, paráda..................taky mě strašně moc zajímá, co tak tajemnýho řekla Annie Gilovy.........z toho plyne pokráčko, pokráčko pokráčko....plsky:o)

  • 29.01. 18:00, melonka

    mno ...jasně, že chci pokračování...tato část povídky se ti snad nejvíc povedla...jsem zvědavá, co Annie řekla zajímavýho Gillovi =)

  • 29.01. 16:47, tereza

    Moc pěkná povídka, jen by mě zajímalo, co všechno Annie řekla Gilovi...hold si musím počkat.


přidat komentář
<< úvod

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se