« Úvod | Činnost blogu je dočas... »

Tatínek - Daddy - část první

Tak a máme tu další spisovatelku. Je to Kačka Adámková
Nad Las Vegas pomalu zapadá slunce, naposled se zaleskne ve stovkách oken a kopce na obzoru se ponoří do tmy. To ovšem nijak nebrání obyvatelům města, aby pokračovali ve svých obvyklých i neobvyklých činnostech… A v Nosthstrock právě začíná Grissomovu týmu další směna.

Pár kilometrů odtud zrovna jeden pozdní pejskař, který svého mazlíčka stále nebyl schopen naučit aportovat, utíkal z kopce a myslel na to, jak se vrátí domů, udělá si čaj a skočí do vany. Jeho miláček, velký chundelatý bernardýn, mu běžel po boku. Muž náhle v plném trysku o něco zakopl a natáhl se jak široký, tak dlouhý, přímo na úpatí kopce, který právě zdolal.
„Co to sakra- co to je?“ Vstal, otřepal si hlínu z kalhot a chystal se pokračovat v cestě k nedaleko zaparkovanému autu.
„Morissi, jdeme, pojď!“ křikl na psa. Ten se ale zdál být k smrti zaujatý předmětem, o který jeho páníček před několika okamžiky málem vytvořil vlastním nosem ropný vrt. Vzrušeně běhal kolem, očichával tu tmavou věc a nechtěl se hnout z místa.
„Tak jdeme, co tam máš?“ Vytáhl z kapsy baterku a rozsvítil. Kužel světla chvíli poskakoval po kamenech, hrbolcích a trsech trávy, než dopadl na- „Jéžišmarjácotojé!?“
Baterka rozrazila neprostupnou tmu a osvítila pár rozhozených nohou. Vyděšený pejskař pohnul zápěstím a světlo odhalilo i potrhané šaty a tvář. Bernardýn hlasitě a táhle zavyl.
„Ticho!“ zasípal muž, sinalý hrůzou. Zhasl baterku, popadl psa za obojek a upaloval k autu. Teprve, když seděl uvnitř a všechny dveře byly bezpečně zamčené, odvážil se vydechnout. Popadl mobil a vytočil pomalu třesoucím se ukazovákem číslo, na které volal poprvé v životě. 9-1-1…

Kapitán Brass už měl za sebou hodně rozhovorů s nálezci mrtvol, ale jeho trpělivost, pokoušená i tím, že mu na ciferníku hodinek svítila jedna hodina ráno, na tom nebyla nejlépe, a proto měl co dělat, aby si z tohohle dvoumetrového svalovce s ostnatým náhrdelníkem, který sotva řekl souvislou větu, a strachy se mu protáčely oči, nezačal utahovat. Zatnul pevněji zuby a snažil se nedívat na chlapíkovo tetování na krku, které hlásalo: „I´m the King and I wonna kill you“, to všechno kolem velké lebky. Poněkud paradoxní výzdoba vlastního těla, pomyslel si.
„Takže, pane Trumpe, mohl byste mi to prosímvás shrnout? Tak nějak jsem vám moc nerozuměl… Zkuste se trošku uklidnit, konec konců, je to jenom tělo, ta už vám nic neudělá…“ Svá ponaučení ale poněkud omezil, protože „drsňák“ s bernardýnem na klíně byl stále bílý jako stěna, a pohled, jakým Brasse probodl, byl natolik zoufalý, že i kocour v botách z kresleného trháku Shrek, by mohl být hrdý.
„Pro- prostě... sem šel venčit psa...“
„Jo, jasně, to ste mi už říkal, ale já bych radši nějaký ty fakta, víte? Ta nešťastnice sem asi nedotančila po špičkách s vílou Amálkou, tak se vymáčkněte!“
„No... a jak sem ho venčil... tak sem zakop... a rozsvítil... a ona tam ležela a... tak sem utek a zavolal na policii...“
„Ach, ano, velmi přínosné, přímo nabyté informacemi,“ nedokázal si nerýpnout Jim. „A nic zvláštního jste neviděl? Žádné odjíždějící auto? Žádný utíkající člověk? Nic podezřelého?“
„Já- já nevím, ne... a- asi ne... já... pochopte, byl sem vyděšenej!“
„Jasně...“povzdechl si Brass. „A v kolik hodin jste sem přijel si asi taky nepamatujete, že?“
„No, tak kolem... kolem jedenácté, no...“
„Skvělé! Opravdu moc jste mi pomohl, bez vás bych byl skutečně ztracen,“ ušklíbl se Brass na chlapíka a odporoučel se. „Budeme vás ještě možná muset kontaktovat,“ houkl přes rameno.
V tu chvíli se vedle něj objevil Grissom se svým obvyklým kovovým kufříkem. „Ahoj, Jime, tak co?“ Brass okázale zívl.
„Ále, tamten hrdina objevil mrtvolku a je z toho celej naměkko...“
„Jak ji našel?“
„Při venčení jeho čtyřnohého chlupáčka, jak mi neopomněl asi tak desetkrát zopakovat...“
Grissom mlčky přikývl.
„Kde máš zbytek týmu?“ optal se Brass.
„No... řekněme, že se ke mě brzy připojí...“ odvětil Grissom. „Takže, co to tady vlastně máme?“
Společně došli až k místu ohraničenému žlutou páskou. „Davide, sdělíš nám dnešní menu?“
„Žena, asi pětatřicet, bruneta, jedna bodná rána v hrudi, spousta drobných povrchových zranění, pravděpodobně starších...“ odříkával David.
„Hmm, jak dlouho tu může ležet?“ uvažoval Brass. „Ten ňouma tvrdil, že přijel v jedenáct... pokud si jí nevšiml, může tu ležet dýl než od jedenácti, ne?“
„No, popravdě řečeno, detektive“ řekl mírně David, který už končil s ohledáváním, „je mrtvá pěkných pár let...“
„Cože!? Ale jak to?“
„Nediv se, Jime,“ nadhodil pobaveně Grissom. Brass jen udiveně nadzvedl obočí. „Mimochodem, pověz mi, Jimmy, jak velký máš doma mrazák?“
„Cože? Kdo tu mluvil o mrazáku? Budou nanuky na příděl?“ To dorazil zbytek týmu.
„Ehm, ne, Warricku, jen jsem uvažoval, jaké je štěstí, že si náš vrah oběť jednou nespletl s vepřovou pečení, když si ji poslepu ukrajoval z mrazáku...“ odpověděl Grissom.
„Moc vtipné, nejsem patolog, jsem detektiv, a upřímně, ne že by mi to v jednu v noci nějak skvostně přemýšlelo...“ odsekl Brass, nadurděný, že mu taková trivialita nedošla dřív.
„Ale Jime, nech ze sebe spadnout chmury, my před sebou máme třetí směnu, a taky se netváříme jako sir Isaac Newton na neúrodu jablek... Takže Sáro, kdybys mi tadyhle slečnu mraženou nafotila... Nicku, tělo, Warricku, okolí a... eeeh, kde je Cath?“
„Já myslel že má volno kvůli tomu představení co má Lindsey s dramatickým kroužkem...?“ ozval se Warrick.
„Máš pravdu, já... na to úplně zapomněl... ach, a běžte někdo říct tomu nešťastníkovi se psem, že může jet. Jime? Doprovodíš mě na cestě za informacemi? Někdo by asi měl postrádat ženu, matku nebo sousedku, pokud odešla na nákup před pěti lety...“
„Možná je mrtvá déle než pět let.“ opáčil David a nedbal na užaslé pohledy. „Ale to už nechám na doktora Robinse... jestli už mě nepotřebujete, rád bych se jel domů vyspat.“ S úsměvem ignoroval několikahlasé nakvašené zamručení a zmizel jim z očí.

Nick se Sárou zůstali u těla, zatímco Warrick se vzdálil.
„Sáro, už jsi někdy viděla pětatřicetiletou bělošku, aby neměla píchnutý uši?“
„Upřímně? Ne. Popravdě mi dělá čím dál větší problém najít pětatřicetiletýho chlapa, aby je píchlý neměl...“
„Taky fakt... poslyš, ale tohle vyfoť určitě... jsou kolem ní samá vlákna z... vypadá to jako deka nebo svetr... a kolem úst má cosi jako... barvu... a za nehty... no teda... myslím, že slovo manikúra jí moc často nescházelo... za nehty má nějaký bílý prášek...“ vypočítával pomalu Nick.
„Nicku, ta žena byla s největší pravděpodobností týraná, držená v takových podmínkách, že má z šatů hadr na podlahu, potom zavražděná a uložená v mrazáku vedle rybího filé a starýho jablečnýho moštu a ty okomentuješ jen to, že nemá v pořádku nehty?“

Grissom a Brass vystoupili z auta a vykročili k příjezdové cestě nejbližšího stavení, které stálo trochu stranou od ostatních v ulici a bylo od nich odděleno hustým křovím a několika stromy.
„Kolem tohoto domu by měl teoreticky projet každý, kdo se chce autem dostat na naše nynější místo činu, narozdíl od ostatních v téhle ulici. Zkusíme štěstí. Třeba pro jednou zase narazíme na vlídné lidi...“ řekl Grissom.
„Jo, pozvou tě na kafe a koblihu a budou štěstím bez sebe, až jim uprostřed noci zaklepeš na dveře a budeš z nich s úsměvem mámit, jestli si náhodou za posledních asi tak deset let nevšimli někoho nebo něčeho zvláštního, co by se jim promenádovalo pod oknem a přes rameno si to neslo zmraženou brunetku!“ špatná nálada detektiva stále ještě nepřešla.
„Slyšel jsem, že si chceš koupit bernardýna a ostnatý náhrdelník, a necháš si prý vytetovat na krk lebku...“
„Baví tě si ze mě utahovat, Gile?“
„Když máš špatnou náladu, tak vždycky, Jime. Nehodíš po mně ten golfový míček, který jsi právě zvedl, že ne?“
„Ne nacpu ti ho-“ další slova zanikla v pronikavém třesku rozbíjeného skla, doprovázeném vzteklým řevem. Na štěrk vedle nich dopadla těžká keramická váza, které očividně v dráze letu překáželo okno v prvním patře domu, a rozpadla se na deset kusů. Ještě než rachot dozněl, bylo slyšet hlasité dupání po schodech uvnitř.
„Někdo z nás má evidentně radost,“ řekl Grissom věcným tónem. Brass vytasil zbraň, ale než se mohlo udát cokoli dalšího, vstupní dveře se rozletěly dokořán a obrovskou rychlostí z nich vylétl muž, oblečený v monterkách, a vrhl se na příchozí.
„Zmizte vod mýho baráku! Vypadněte! Nechte mě na pokoji! Nechte mě bejt! Já vás zabiju!“ ječel hystericky muž, oháněje se olověnou trubkou, a ani pohled na ústí nabité zbraně nemohl zastavit jeho šílenství. Teprve varovný výstřel do prázdna ho přinutil se ovládnout, oči se mu však stále divoce koulely, a zatínal pěsti. Měřil si oba muže s neskrývanou nenávistí a celý se třásl.
„Co všechno se nám dneska ještě nestane...“ zauvažoval Brass a zavolal posily, zatímco Grissom se pokoušel vysvětlit třesoucímu se muži důvod jejich návštěvy.

Warrick se pomalu vracel k Sáře a Nickovi.
„Nenašel jsem vůbec nic, vážení. Možná budu mít štěstí, až bude víc světla, ale pochybuju.“
„Smůla kamaráde,“ řekl Nick. „My tady o podivný stopy nemáme nouzi, Sára nestačí fotit.“
„Pokud ji sem přivezl autem, musí tu ale sakra být nějaký stopy! Přece sem nepřiletěla!“ rozčiloval se Warrick.
„Řeknu vám,“ Sára zvedla oči od focení, „z tohohle případu cítím něco divnýho, to nebude obvyklá rutina.“
„Jo,“ uvažoval Nick, „na tenhle případ budeme ještě hodně dlouho vzpomínat, dejte na mě.“

Vyšetřovací místnost číslo 603. Kapitán Brass vyslýchá podezřelého Jeremyho Warholea.
„Takže, pane Warhole, vy opravdu neřeknete, proč hážete po návštěvách vázy? Chlape, já vám něco povím. Když pominu útok na úřední osobu, máte tak jako tak škraloupů dost. Dejte mi jedinou záminku a převrátím vám barák třikrát naruby, abych našel to, co by podle vás neměly oči normálního smrtelníka vidět. Začněte mluvit, a možná vám prominu i ty nadávky, kterýma ste nás ráčil poctít.“
„Mám rád svý soukromí, to je všechno.“
Chlapík měl nepříjemný, řezavý hlas.
„Tak vy máte rád soukromí! Když vysedáváte denně v hospodě, prý nejste zrovna mlčenlivý.“
„To je vám taky proti srsti, detektive, když někdo chodí na pivo?“
„Možná by mi to míň vadilo u člověka, který po mě nehází kusem nábytku, když se mu objevím na zápraží.“
„Omíláte to furt dokola, sakra! Slyšel sem auto, kroky a hovor, lek sem se, nikdo ke mě nechodí, myslel sem, že to sou zloději nebo někdo takovej.“
„Tak ste se rozhodl je přizabít, jen tak pro jistotu.“
„Podívejte, žiju sám, nikoho nemám, dopisy mi nechodí, nejsem zvyklej na nezvaný návštěvy uprostřěd noci,“ zvolal nakvašeně Warhole.
„Poslyšte, to je ale vážně pořád dokola. Teď vás budu muset pustit celkem zadarmo, ale ze zřetele vás nespustím. Jo a mimochodem... asi dva kilometry od vašeho domu byla nalezena mrtvola ženy, nevíte o tom nic?“
Krátký záblesk strachu v Warholeových očích nemohl zkušenému policistovi uniknout.
„Co bych o tom měl vědět, krom hospody skoro nikam nechodím. Co je mi po nějaký... co já vím jaký...“
Brass si ho zkoumavě prohlížel. Tak nějak začínal tušit, že tahle směna se asi trochu protáhne.
„Dobře...“ řekl pomalu. „Můžete jít, spokojím se prozatím s podmínkou.“
Chlapík se zvedl a zamířil ke dveřím.
„Pane Warhole? Nebyli sme u vás naposled, tak byste si možná měl na ty návštěvy zvyknout. Pokud vím, tak vaše finanční prostředky nedosahují tak závratné výše, abyste si mohl dovolit takovou spotřebu oken.“

Nick se na chodbě potkal s Grissomem, už nějakou chvíli ho hledá.
„Gile? Potřebuju s tebou mluvit.“
„Tak co máš, Nicku?“
„Na té ženě jsem našel spoustu vláken, nějaký bílý prášek, barvu, dal sem to Hodgesovi, ale něco se mi nezdá. Viděl jsi to oblečení? Větší díru do světa by udělala s pytlem od brambor. Neměla píchnutý uši. Četná povrchová zranění. Několik let zmražená a nikdo ji nehledal?“
„Vezmi Warricka a jeďte se zeptat sousedů toho chlapíka, co ho Brass sebral, právě ho vyslechl. Když se zmínil o mrtvole v kopcích, vykolejilo ho to. Jmenuje se Jeremy Warhole, tvrdí, že žije sám, tak zjistěte, co je na tom pravdy. Ptejte se na manželku, děti, sestru, přítelkyni, nezarazilo ho to jen tak,“ řekl Grissom.
„Jasně. Jdem na to,“ odpověděl Nick.

Potom se Gil vydal za Sárou. Potřeboval totiž ještě...
„Sáro? Sežeň Catherine. Vím, že má volno, ale dostali jsme další případ, vražda na Bentley Street, v domě, který patří Stanleymu Brianovi, a potřebuji vás všechny. Máš ty fotky?“
„Jo, máš je na stole,“ odvětila Sára prostě.
„Fajn, děkuju. Vezmi si tem případ s Cath, My to s Warrickem a s Nickem zvládneme. Já se jdu podívat za doktorem Robinsem, doufám, že pitva do toho případu vnese trochu světlo.“
„Dobře. Tak hodně štěstí, Gile.“
„Tobě taky, Sáro.“

26.02.2008 | Autor: Kačenka | stálý odkaz

Komentáře

16 komentářů:
  • 14.09. 20:13, nanka789

    Jéžišmarjácotojé!?“ xDDDDD to bylo dooobry a jinak....hezká povidka!!

  • 05.03. 20:11, Síma

    Ha! A teď si představte, že já byla první, kdo měl tu čest spatřiti toto dílo! A ještě k tomu je Kačka jedna z mých absolutně nej nej nej kámošek! Ále! Je nej! ;-) Klubu matematiků zdar! Tahle povídka je fakt moc bezva, krutá, smutná ale místy k popukání a úžasná.. no však ty už znáš můj názor, že? Jen tak dál a uskutečníme tu cestu napříč Amerikou! ;-) Síma (nemysli si, že se nechám zastínit, já na tom dělám, já na tom makám...) éd

  • 04.03. 15:52, Danina

    ÁÁÁÁ..Katko...ty mě chceš zabít viď:D:D:D:D:D Ale super žes tam protlačila tolik Jima:D Teda..jsem hooodně zvědavá na pokračování;)

  • 03.03. 22:10, CatherineAdams

    ale jako toto je jenom začátek, takže mám čas:-)

  • 03.03. 22:07, CatherineAdams

    oj, děkuju, to sem vůbec nečekala, až z toho mám slzy v očkách, jak ste mě dojali! bylo pár dotazů:Greg tam trochu byl, přiznávám, že sem ho zasklila, ale mám v plánu, že v dalších povídkách bude vždycky tak trošku pošoupnutej někdo jinej, v téhle první to byl tak trochu Jim, jakožto moje nej postava:-), v každé další to bude jinak... pak pokračování....no...trošku ste mě zaskočili ohlasem:-), takže vám musím oznámit, že tuhle sem psla děsně dlouho, aby byla taková jaká´je, navíc teď kvůli škole moc časem neoplývám, ale snažím se, píšu v každé trošku volnější hodině, blbý bude, když mi to kantor zabaví:-), ale češtinářce by to možná nevadilo... takže tak, s pozdravem, vaše Kačka:-) dík moc;-)

  • 03.03. 13:41, Verča

    Fakt parada a a kam se poděl Greg nebyla o něm ani zmínka .těšim se na pokráčko.

  • 29.02. 23:02, Petra

    Netri, jestli tím myslíš mě, tak ti mockrát děkuju za kompliment, potěšilo mě to, ale upřímě... myslím si, že tu jsou lidi, kteří píšou mnohem líp než já a zaslouží si větší chválu. Kupříkladu tahle povídka je fakt skvělá a autorce vzdávám hold:-)

  • 29.02. 20:23, Netri

    Tak tohle je jedna z nejlepších povídek o CSI kterou sem četla. (Na stenjném místě jsou ještě povídky od Péti) Opravdu hustý, zajímavej případ a opravdu zábavný dialogy. Už se těšim na další kapitolku...

  • 27.02. 19:03, Anyssssej

    Souhlasim, že je to parádní...........................z těch hlášek sem šla málem pod stůl, je to veasáckej černej humor..................sem tvůj další věrný čtenář:o)))................tak honem napiš pokráčko

  • 26.02. 20:42, Petia

    hmm to je fakt dobrý ;-) chtělo by to ale rychle pokráčko nebo asi umřu zvědavostí jak to dopadne! :D :D

  • 26.02. 19:00, Jana

    Souhlasím s ostatními, je to skutečně super. Bezva hlášky, nápaditej případ, akorát jednu otázku bych měla...bude Greg?

  • 26.02. 16:38, Marla

    Juchuchů,paráda!

  • 26.02. 15:19, Jasmína

    hej, super :))) taky se nemužu dočkat poktáčka ;))

  • 26.02. 13:40, Vojta

    Děvče, smekám před Tebou.) jak příběhově, charakteristicky, tak i gramaticky je to velmi dobré... A já už myslel, že dneska nikdo neumí psát.) opravdu moc a moc zajímavý úryvek, klidně bys jej mohla poskytnout scénaristům CSI, by asi dobře koukali.) Moc se těším na pokračování, tak mě nenech dlouho čekat.)

  • 26.02. 13:09, Petra

    no to by to bylo... to je parádní! Moje bránice naříká nad těmi salvami smíchu, co musela vyprodukovat, fakt ty hlášky jsou dokonalý... moc se těším na další, taky se hlásím do skupiny věrných čtenářů;-)

  • 26.02. 11:34, Cinka

    Teda, tak to je hustý. :-)) Kocour v botách ze Shreka, víla Amálka, lítající váza, vytrašenej vazoun s bernardýnem na klíně... :-D Normálně brečím smíchy. A nakvašenej Jim, prostě paráda. :-)) Jen tak dál. Nemůžu se dočkat pokračování. Tohle je fakt žůžo. :-)) Právě jsi našla věrného čtenáře. ;-)


přidat komentář
<< úvod

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se