« Úvod | Činnost blogu je dočas... »

Tatínek - Daddy - část druhá

Od Kačky tu máte další část:-)
Poté, co předal pokyny, vydal se Grissom na pitevnu.
„Co pro mě máte, doktore?“
„Dobrý den, Gile. David měl pravdu, byla držená pod teplotou 0°C tak sedm až osm let. Zabila ji jediná bodná rána do hrudi. Nejspíš nůž. Rána je ale vedena pod podivným úhlem a vypadá, jako by ji způsobil velmi slabý jedinec, nebo jako by to nebyl úmysl. Musela dlouho krvácet, než zemřela. Spousta povrchových zranění, peri mortem. Několik starších zlomenin, dvě čerstvé, nezhojené. Poslal jsem vzorky krve na toxikologii. Ten prášek, co měla za nehty, je podle mého zběžného uvážení omítka, ale Hodges už prý na tom pracuje. Co se týče té barvy, je možné, že když upadla, otřela se o něco čerstvě natřeného, ale Nick říkal, že to už všechno zajistil, takže vzorek má taktéž Hodges.“
„Detektiv Brass si myslí, že tahle neznámá žena, je ve skutečnosti nějak spřízněná s jedním mužem, žijícím poblíž. Je možné, aby ty rány způsobil muž?“
„Pokud byl pod vlivem alkoholu nebo drog, potom ano, je to možné.“
„Proč má ale někdo osm let mrtvolu v mrazáku, a potom ji najednou vytáhne a odveze ji pryč, čímž riskuje odhalení?“ zeptal se Grissom spíš sám sebe.
„Potřeboval se přestěhovat,“ odpověděl mu doktor. „Našel si přítelkyni a správně si dal dohromady, že by jí asi mrtvá žena v mrazáku nijak zvlášť neimponovala, i když jeden nikdy neví. Nebo... jen potřeboval uvolnit místo...“
„Pro další oběť. Jdu za Brassem, vypadá to, že začínáme spěchat. Děkuji vám, doktore.“
„Nemáte zač, Gile.“

Bentley Street, malý zastrčený špinavý dům s minimálním vybavením. Cath a Sára právě přijíždí na místo činu.
„No teda, to mám místo dovolené? Vždyť to je prasečinec, ne dům!“
„Ale no tak, Catherine, přiznej to, bez nás by ses nudila. Víš přece, že tu práci miluješ,“ popichovala pobaveně Sára.
„Hmm. Díky Sáro, hned je mi líp. Tak jdeme...“
Ve dveřích se minuly s Davidem. „Ahoj, Catherine, ahoj, Sáro... Máte tam chlapa ve středních letech. Podle mého názoru je mrtvý tak dva dny. Přesněji to vzhledem k počasí nepůjde. Není na něm absolutně nic zvláštního, nebo všechno, těžko říct. Je to očividně ožralec, nedbal na sebe, pěkný individuum, to se musí nechat. Jinak prostě nic, co by mohlo pomoci, aspoň teď.“
„Díky, Davide. Můžem si ho už přebrat? Fajn, zatím,“ řekla Sára.
„Ahoj, Davide,“ rozloučila se i Catherine.
„Ahoj.“
Když vkročily dovnitř, čekal na ně už jeden mladý policista. Jakmile se pozdravili, odešel, aby jim dopřál klid. Vprostřed místnosti ležel v kaluži krve podřezaný muž. Nůž se válel hned vedle něj. Nic kromě ležícího muže v místnosti nevypadalo nijak podezřele, až na příšerný nepořádek, ze kterého se oběma ženám točila hlava.
„Pane... jo!“ To dala Sára průchod svým pocitům. Opatrně překračovala haldy hadrů, rozbitý nábytek, poházené nádobí a podobné haraburdí, Catherine se jí držela v patách.
„No, odkud začít? Jestli se máme prohrabat vším tímhle nepořádkem...“
„Jo, a jestli máme v tomhle baráku zaevidovat všechno podezřelý, tak to abysme si tu někde poblíž zařídily podnájem...“
„To jo...“
„Tak co Cath, asi nám nezbývá, než se do toho pustit, ne?“
„Ehm... tak do toho...“
Následujících třicet minut pracovaly mlčky a postupovaly systematicky od těla do prostoru, sbírajíc každou zdánlivě neviditelnou nebo nepodstatnou stopu. Problém byl v tom, že v tomhle stavení vypadalo všechno jako stopa. Na každé ploše spousta otisků, všude skvrny od blíže neidentifikovatelných zdrojů, a co se smetí a vláken týče, možná by bylo jednodušší...
„Cath, proč tu prostě nevyluxujeme a nevysypeme ten sáček z vysavače Hodgesovi na stůl?“
„Že by?“
„Ale tak se na mě tak nedívej, Catherine, já vím, že tím zničíme stopy. Nuže, postupujme dál podle předpisů, objednejme si ještě půl tuny sáčků na důkazy a jdeme si hrát na Popelku...“

Nick s Warrickem se vyptávali na Jeremyho Warholea několika sousedů a lidí, kteří s ním přišli do styku. To, co se dozvěděli, nebylo dvakrát uspokojující. Warrick se vydal sdělit novinky Grissomovi, zatímco Nick se vypravil za Hodgesem.
„Nazdar, Nickie, jdeš se poptat, jak jsem daleko s tvými vlákny, práškem a barvou? Nebo jsi mi přišel ještě něco přidat? Nechci si nějak stěžovat nebo tak něco, ale právě jsem naprosto zahlcen.“
„Ne,Hodgesi, nic dalšího ti nenesu, bez obav. Tak co jsi zjistil?“
„No, ty vlákna, jsou z běžné vlny, je z ní každá druhá deka nebo přehoz, pokud nenakupuješ ty nejdražší, ty obsahují spoustu dalších příměsí,“ vysvětloval Hodges.
„Bezva, dál?“
„To, co měla za nehty, je... obyčejná omítka, prostě trochu poškrábala zeď, nebo si jen brousila drápky, to záleží na tobě... ale kromě omítky tam bylo i trochu hlíny.“
„Co, hlíny? Odkud?“ zatvářil se překvapeně Nick.
„Nicku, za koho mě máš? Myslíš že mám vzorky hlíny z každýho čtverečního metru ve Vegas? Tohle už je tvoje práce, tak se taky trochu zapoj!“
„Dobře, dobře, promiň, nechal sem se trochu unést. No a, hm.... ta barva?“
„To ještě nemám... stav se za chvíli.“
„Díky, Hodgesi.“
„Nemáš zač.“

A Warrick jde podat raport...
„Gile!“
„Nazdar, Warricku. Tak co náš pan Warhole?“
„No právě. Sousedi potvrdili, že nikam moc nechodí. Akorát hospoda ho často zvábí, i když většinou si dá pár piv a na víc nemá love. Jenže! Náš milý pan Warhole byl kdysi ženatý. Zhruba před osmi lety se jim paní Warholeová ztratila z očí, ale ne že by si toho nějak zvlášť všimli, prý byla venku málokdy, a když už, tak dělala nějakou hrubou práci, taky prý bývala plná modřin.“
„To to nikoho nezajímalo? Nikdo nevolal na policii?“ ptal se mírně udiveně Grissom.
„No znáš to, nestrkej nos, kam nemáš, nebo o něj přídeš. Po kolika návštěvách už asi Warhole hodil vázou?“ pronesl moudře, ale zároveň pochmurně Warrick.
„Hmm, pokračuj.“
„Nikdo o něm jinak moc neví.“
„Tak se ho zeptáme na manželku,“ navrhl Griss.
„Jo. Jenže... ještě jednu věc bys asi měl vědět,“ řekl Warrick s podivným výrazem.
„Jakou?“
„Warhole by měl mít... nebo měl... podle všeho dceru.“
Grissom se zatvářil překvapeně a po tváři mu přelétl stín strachu.
„Ví o ní někdo něco?“
Warrick se tvářil utrápeně.
„No, to je právě to. Někteří si na ni vzpomínají. Když ale zmizela z očí Warholeova žena, dcera teoreticky taky. Pár lidí ji občas ještě vidělo a ředitel místní základní školy potvrdil, že u nich dokončila devátou třídu. Ven prý ale nechodila, bývala neupravená, mlčenlivá, a přestože se učila dobře, mívala často neomluvené celé dny a myslí si, že za některé špatné známky mohla nějaká jemu neznámá rodinná situace.“
„Kdy to bylo?“
„Devítku skončila před dvěma lety, to znamená, že je jí tak sedmnáct, pokud ovšem ještě žije. Jestli její matka je ta, co sme ji našli mrtvou, pak bylo dceři kolem devíti, když zemřela. Takže matka jí umře a ona následujících šest let chodí pořád do školy, žije s otcem, kterej ji tyranizuje, nikoho v okolí ale nenapadne zvednout telefon a brknout na policii nebo aspoň sociálce. A po základce... se po ní slehne zem. Nikdo o ní nic neví, malá neexistuje.“
„Warricku, má ta jeho dcera nějaké jméno?“
„E, jo. Andy.“
„A kde je teď, když o ní nikdo už dva roky nic neví?“

Sára se vítězoslavně zvedla. „Cath? Myslím, že to bude všechno.“
„Jo, asi jo. Díky bohu. Kolena už mám otlačený, záda dřevěný....“
Posbíraly si věci a vydaly se zase ven.
„Podívej se, Sáro, jak se asi musí žít v domě s tak chatrným vybavením... všimla sis kuchyně? Vypadá to, jako by měli od každé věci tak jeden, dva exempláře, víc ne....“
„Jo, všimla sem si... akorát lahví od chlastu je tady hodně.“
„A taky... tohle vypadá jako primitivní vybavení na dítě, nezdá se ti? Teda, předtím sem to nezaznamenala, přišlo mi to jen divný, ale teď...“
„Neřekla bych... u tohohle chlapa? Bůhví co to je...“ nesouhlasila Sára.
Když vyšly ven, ocitly se tváří v tvář Gregovi.
„Nazdar, dámy, to máme krásně, co?“
„Gregu! Co ty tady děláš?“ podivila se hlasitě Sára.
„No, Grissom naznal, že bude dobře, když mě pošle za vámi. Tak jsem vám přijel pomoct.“
„Ehm, no, to je, hmm, fajn, ale my už máme všechno hotový,“ řekla pochybovačně Cath.
„Klídek, já sem nepřijel teď. Vyslechli sme s Vegou tu šlapku, co ho našla. Vypadá to, že si ji objednal, ale když přijela, byl z něj tuháč... Nemá na šatech krev, což jaksi sedí s její výpovědí, že jakmile ho uviděla, vzala roha a volala policii. Taxikář potvrdil, že ji tu vyhodil kolem čtvrté ráno, hovor byl v 04:07, to by se nestihla převlíct a zahodit oblečení... a neměla důvod ho zabíjet, co by z toho měla?“
„Asi nic. Dobře, ještě někoho jste vyslýchali?“ optala se Cath.
„Souseda. Neřek nám vůbec nic... Je totiž hluchej jak poleno,“ odvětil Greg smutně.
„Aha. No, smůla. Nikdo jinej nic neviděl, neslyšel?“ teď se zase ptala Sára.
„Položili sme pár otázek ještě několika sousedům a tak, ale nic... nikdo nic neviděl, ani neslyšel. Na svědky se v tomhle případě spolíhat nemůžeme.“
„Bezva, líp už to začít nemohlo,“ pronesla Sára optimisticky.

15.03.2008 | Autor: Kačenka | stálý odkaz

Komentáře

7 komentářů:
  • 22.03. 09:38, CatherineAdams

    no...já zúž tu povídku mám sepsanou celou, jestli vám de o tohle, na mě už ti nevisí, já sem svou část splnila:D...na mě už není, kdy se to tu objeví:D...ale vaše pochvaly hřejou u srdéčka....:-)

  • 21.03. 16:02, tichajda

    Nechtěly by Cath a Sara na pomoc holoubky? :))

  • 15.03. 22:03, Petra

    To je krásný, rychle další:-)

  • 15.03. 18:59, melonka

    hezky,,,,, mno tak Cath se Sárou si zahráli na Popelku ...... jako chudák ta holka Andy

  • 15.03. 18:13, Marla

    No,dobrý,jen tak dál.U vás všech,kdo píšete povídky,obdivuju znalosti o kriminálce!

  • 15.03. 17:00, netri

    no, chudák Sára s Cath, já bych se na to vyprdla a asi bych to vysála jak navrhovala Sára. A Greg je hezky vyčůranej...mohl jim s tim pomoct a on si místo toho jde vyslíchat...

  • 15.03. 13:52, Cinka

    Oho, moc pěkný. To jsem zvědavá, jak to bude pokračovat dál. A Sára s Cath jako Popelky... upřímně je lituju. :-)) Těším se na další dílek. :-)


přidat komentář
<< úvod

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se