« Úvod | Činnost blogu je dočas... »

Tatínek - Daddy - část třetí

Od Kačky Vám naděluji třetí část
Hodges sice říkal, myslel si Nick, když spěchal po chodbě, že to ještě bude chvíli trvat, ale už to nejde zdržovat...
„Ahoj, Hodgesi už máš tu barvu? Docela to začíná spěchat.“
„Neboj, já, David Hodges to jistím. Ve skutečnosti to žádná barva není, ale-“
„Co? Není to barva?“ „Nicku, tvrdíš, že to spěchá, a pak mě nenecháš domluvit!“
Nastala krátká pauza. Nick čekal, ale Hodges se neměl k řeči. „Dobrá, Hodgesi, promiň, už tě poslouchám.“ „No, po té mrazící proceduře jsem měl trochu strach, že z toho ani nic nedostanu, ale díky mé-“
„Hodgesi!“ zasípal Nick.
„Jo, jo. Není to barva, je to směs kyseliny citrónové, kyseliny jablečné, citrátu trisodného, karboxymethycelulosy, xanthanu, cyklamanu sodného, aspartamu, acesulfamu, sacharinu sodného, fosforečnanu vápenatého, citronanu železnatého, obsahuje fenylalanin, nějaká barviva.“ Nick tázavě pozvedl obočí. Po několikavteřinové odmlce vybuchl trochu netrpělivě: „Děláš si srandu?! Nevím, co to je, některý z těch věcí slyším poprvé v životě!“
„Taky jsem si nejdřív nevěděl rady, ale už vím, s čím máme tu čest,“ řekl Hodges. „Znáš takové ty limonády v prášku? Roztrhneš sáček, smícháš s vodou, protřepeš a máš dva litry ovocné šťávy. Ze zkušenosti vím, že děti s nižším kapesným si to kupují, sypou na dlaň a olizují. Jenže to při kontaktu se slinami pustí barvu a hůř se to potom dostává dolů.“
„Takže říkáš, že naše oběť měla na dlani limonádu v prášku? Díky Hodgesi.“
A bez dalších řečí vyrazil pryč.

„Ahoj Mio, mám tady pro tebe něco.“
„Ahoj Sáro, no... ne že bych se nudou zrovna-“
„Já vím, ale tohle spěchá.“
„Všechno spěchá, Sáro.“
Sára se zaraženě odmlčela. Mia se na ni tázavě zadívala.
„Dobře,“ řekla Sára nakonec. „Můžeš se mi podívat na krev z tohohle nože? Děkuju.“
„Jasně, podívám se na to...“

Grissom svolal menší poradu všech, co se podíleli na případu mrtvoly v kopcích a Jeremyho Warholea, to znamená Nick, Warrick, on a Jim.
„Takže si v rychlosti shrňme všechno, co zatím máme.“
Nick se ujal slova: „No, máme ženu, mrtvou tak osm let, strávila je v mrazáku. To všichni víte...“ Když zúčastnění přikývli, pokračoval.
„Tak dál. Vlákna, co jsem u ní našel, jsou z obyčejné deky, asi v ní byla zabalená. Prášek, co měla za nehty, je omítka, taky tam měla zeminu, ale nevíme odkud, víme jen, že tam byla dřív než ta zeď.“
Potom jim sdělil, co se dozvěděl od Hodgese.
„Počkej!“ To se ozval Jim. „Ten chlápek při výslechu říkal zdánlivě nepodstatnou věc...“
Vybavil si v paměti onu inkriminovanou větu. „Říkal: ¨kromě hospody občas zajdu nakoupit pečivo, pivo a pití v prášku.¨“ Grissom přikývl. „To nám možná pomůže. Dál.“
„Tvrdil, že nikam moc nechodí a v hospodě je jen občas, ale my víme, že tam byl téměř denně,“ řekl Warrick.
„Vážně?“ podivil se Jim. „Já si z něj při výslechu jen dělal srandu, nevěděl sem, že sem to trefil.“
„Tvrdil, že žije sám, ale sousedi potvrdili, že znají jeho ženu, evidentně týranou, zhruba před osmi lety ji přestali vídat,“ pokračoval Warrick. „Taky má mít dceru, která ještě před dvěma lety chodila od školy, sice jen do školy, ale aspoň něco. Pak zmizela z očí.“
„Takže abych to zkrátil,“ promluvil Grissom, „všechno, co máme, i když toho není mnoho, ukazuje na Jeremyho Warholea.“ „To znamená...“ začal Nick.
„To znamená, že jdu sehnat povolení a jedem ho zmáčknout,“ řekl Jim. Pak se zvedl a odporoučel se.

„Sáro! Už jsi byla za Miou? Já mám zprávy o otiscích.“
„Ano, Cath, Mia to má na stole. Co je s otisky.“
„Právě, že nic. Na noži byla spousta otisků oběti a někoho druhého. Ty uplně nahoře jsou toho někoho. Nejsou v žádné databázi.“
„Čím dál tím líp. Už se vrátil Greg?“
„To víš,že už sem tu!“ ozvalo se jim za zády.
„Ah, Gregu, musíš nás pořád tak děsit?“ tázala se Catherine rozčileně. „Tak jak si dopadl?“
„Všichni sousedi se shodli, je to opravdu Stanley Brian. Ovšem shodli se i na tom, že má dceru... devatenáctiletou.“
Cath a Sára se po sobě podívaly.
„To se dneska roztrh pytel nebo co?“ podivila se Sára.
„A... co kdybysme... hmm, srovnali její otisky s těmi co jsou na noži?“ navrhla Cath.
„Jo, to bych udělal, ale kde vezmeš její otisky?“ zeptal se Greg.
„No, pojedu si pro ně? Kde se má nacházet?“
„To nikdo neví.“ zatrylkoval Greg a zmizel.
Chvíli bylo ticho.
„Myslíš na to, na co já, Sáro?“ řekla pomalu Cath.
„Na tu rádoby dětskou výbavu? No... proč by nemohl mít doma dceru s dítětem... pravda nezletilou dceru... ale...“ zaváhala.
„Je to všechno čím dál podivnější.“

Brass a Warrick jeli vyslechnou ředitele základní školy, kterou podle všeho navštěvovala dcera Jeremyho Warholea, ale nic moc se nedozvěděli. Prakticky jim jen trochu rozvedl to, co už věděli. Potom jeli za Grissomem a Nickem, aby si na pana Warholea posvítili, tentokrát pěkně zostra. Když kráčeli po příjezdové cestě, ani jeden z nich se neubránil letmému pohledu k oknům domu. Obzvlášť Grissom s Jimem měli vzpomínku na letící vázu celkem živou. Když se bez úhony dostali až ke dveřím, zazvonili a otevírajícímu Warholeovi jen zamávali před nosem povolením.
„Co si to-“ „Dovolujeme, ste chtěl říct? A co si dovolujete vy? Je mi z vás na nic!“ okřikl ho Brass.
„No dovol-“ „Dovolte, myslíte?“ přidal se Nick.
„Kdepak máte ženu?“ zeptal se Grissom pomalu, ledový chlad a šokující účinek jeho slov byl zřetelně patrný.
„Ženu?“ Warholeovi se rozšířili zornice strachy. „Já mám, teda měl- já přece... eh...nemám ženu. Ta coura utekla s nějákým dědkem!“
„Jo, do mrazáku,“ neodpustil si Jim. Chlapík vypadal, že se o něj pokouší mrtvice. „O jakém mrazáku to tady-“
„O tom, co v něm byla posledních osm let vaše žena. Nebo ste si snad nevšiml, že tam je?“ ptal se tiše, ale důrazně Warrick.
„A když už sme u toho... jak se má vaše dcera?“ zeptal se naoko dobrosrdečně Nick.
Warhole, který, až do této chvíle, cosi vzrušeně mumlal o „praštěných bláznech“ a „policajtech, co na něj chcou něco hodit“, v tu ránu zmlkl. Bylo očividné, že nepočítal s tím, že by někdo věděl o existenci jeho dcery.
„Dcera? Já- ona- já nevím, nevím, o čem to tu sakra mluvíte!“
„Ale víte,“ řekl Warrick. „Andy, viďte? Není jí teď tak sedmnáct? Kdepak je? Nebo už je taky v mrazáku?“
„Pokud nám to neřeknete...“ začal Nick, „... najdeme si ji sami,“ dokončil Warrick.
Nechali Warholea stát venku s jedním policistou, kterého vzali s sebou, a pustili se do prohledávání. Nick si vzal půdu, Warrick patro, Grissom přízemí a Brass se vydal do sklepa. Pátrali po nějaké skrýši, padacích dveřích nebo aspoň po známce dívčině přítomnosti.
Nick našel několik podezřelých výklenků, dveří, poklopů, ale ani za jedním nebylo nic, co by stálo za zmínku. Warrick i Grissom prošli všechny místnosti a ověřili vnější rozměry domu s vnitřními, ale po přebytečném místě ani památky. Brass sešel opatrně po příkrých schodech do suterénu a objevila se před ním temná nízká chodba. No, skvělý, pomyslel si. Typický. Doprava vedly dvoje dveře. Za těmi prvními, dřevěnými a otlučenými, se nacházel malý výklenek, plný všelijakého drobného nepořádku, včetně svazku porňáků a turecké mačety. Srdce mu tlouklo jako o život, když se blížil ke druhým dveřím, hrdlo měl stažené. Co tam asi objeví? Kolikátou oběť dětského násilí uvnitř uvidí? Neměly kliku, nešly otevřít. Udělal několik kroků zpět a ramenem se vlámal dovnitř. Pohled, jaký se jeho očím naskytl, předčil veškerá očekávaní. Místnost byla málo prostorná, měla nízký strop a vlhkou betonovou podlahu. Na zemi leželo několik zbytků jídla, prastarý zažloutlý časopis, tužka a potrhaný blok. A v koutě – Brassovi se zahoupal žaludek – ležela stočená do klubíčka zubožená postava v uválených šatech, se zplihlými vlasy a s okovy na noze. Ležela tu zavřená v podzemí a připoutaná ke zdi k tomu? blesklo mu hlavou. V okamžiku, kdy vstoupil, se ale vyděšeně napřímila a prázdnýma, ustrašenýma očima si ho prohlížela, přičemž se zády přitiskla do kouta a rukama se chabě jakoby chránila před neexistujícím útokem. Na pažích i na obličeji měla zbytky zaschlé krve a několik podlitin. Kdesi na hoře se ozval výstřel, křik a rachot.

Mia zavolala Sáře kvůli krvi z vražedné zbraně z Bentley Street.
„Tak krev je... část je oběti, ale je tam... nevím, asi je smíchaná s někým, kdo má sedm alel společných nebo co... neumím si to moc vysvětlit.“
„To nevadí, nám to stačí, díky Mio.“

Brianovu dceru Tracey přivedli na stanici několik chvil na to, nebylo obtížné ji najít, byla ve třetí zablešené ubytovně za pár babek, kterou vyzkoušeli. Nebyla zrovna v dobrém stavu a chovala se dost odměřeně a drze. Pokud se uráčila odpovědět, bylo to na půl úst a vždy to byla spíš slovní hříčka nebo dvojsmysl. DNA a otisky jim ale poskytla dobrovolně a bez větších problémů.

Zatímco se v budově kriminálky porovnávala DNA a otisky, stál Brass ve sklepě Warholeova domu a díval se na ztělesnění utrpení, které se tu před ním krčilo. Měla v obličeji některé otcovy rysy, ale teď, když její výraz zakrývala maska zoufalství a bezmoci, se spíš podobala matce.
„Neboj se. Už se nemusíš bát.“ Zjistil, že se mu trochu třese hlas a pokusil se ho neúspěšně zpevnit. „Ty jsi Andy viď?“ Žádná odpověď. „Už se ničeho neboj, odvedu tě odtud.“
Za řeči se po malých krůčcích přesouval vpřed. „Musel to pro tebe být strašný zážitek, Andy, ale ničeho už se neboj, ano?“ Pořád měla pevně semknuté rty, jen se víc přitiskla ke zdi. Když se detektiv přiblížil ještě o kousek, začala se mírně třást. Rozruch nahoře už utichl.
„Pojď, vezmu tě odsud do bezpečí, budeš volná, postaráme se o tebe, všechno bude v pohodě.“ Po tváři jí stekla slza, ale ani teď nepromluvila. Brass se posunul o další krok. V tváři se jí zračila nedůvěra. Schoval zbraň a přidřepl si k ní. Odtáhla se o kousek dál a doslova se vmáčkla do rohu místnosti. „Chceš jít se mnou pryč? Jinam? Do bezpečí? Za svým vlastním, svobodným životem?“ Chvíli se na něj dívala a potom přikývla.
Výraz obličeje se trošku změnil, už nebyl tak nedůvěřivý, spíš pátravý, ale když k ní kapitán natáhl ruku, vyděšeně sebou cukla. „Tvého otce,“ položil na to slovo zvláštní důraz, „čeká vězení, možná... trest smrti, už tě trápit nebude. Vytrpěla sis toho s ním dost, ale to už je pryč, za tebou.“ Znovu začal pomalu natahovat ruku, chce to jen trpělivost, říkal si.
Opatrně jí položil ruku na rameno. Cítil, jak se dívka třese, a naplnil ho smutek a pocit bezmoci. To se svět nikdy nezbaví takových hnid, jako je její otec? Když viděl, že proti kontaktu nic nemá, natáhl se víc a chytil ji napůl kolem ramen. Potom - stalo se to tak rychle, že si toho sotva stačil všimnout - se ho Andy pevně chytila, oběma rukama sevřela jeho sako do prstů. Setkali se pohledem. Držela se ho tak pevně, že to skoro bolelo.
Vypadalo to, že jí to dodalo odvahu. Pomalu se začala zvedat na nohy. Při té příležitosti si Brass všiml, že řetěz, kterým byla připoutaná, je dlouhý asi metr, což ho nemálo překvapilo. Snažil se ji co nejvíc podepřít a přitom jí dát najevo, že se ho klidně dál může křečovitě držet za sako, i když mu to trochu vadilo v pohybu, a modlil se, aby se nestalo něco neuvěřitelně nepředvídatelného, a on nemusel rychle sahat po zbrani. Jako by mu četla myšlenky, podívala se na něj a povolila stisk, uzpůsobila ho trochu pohodlněji pro oba. Po chvíli snahy se Andy postavila. Bylo očividné, že většinu posledních měsíců proseděla nebo proležela v rezignované poloze, protože jí nohy trochu vypovídaly službu.
„Výborně, tak pojď...“ S náhlým elánem se statečně pokusila udělat několik kroků. Asi metr přede dveřmi se ale zastavila, zapomněli na řetěz s okovy, který měla stále kolem kotníku. „Asi... no mohl bych tě tu ještě chvíli nechat a sehnat někoho, kdo tě z toho vyprostí, nebo ho zavolat, ale to bude ještě chvíli-“ Zavrtěla prudce hlavou. „No, tak, nebude ti vadit, když... ten zámek jen ustřelím?“ Znovu zavrtěla hlavou, tentokrát značně váhavěji. Brass vytáhl zbraň a věnoval dívce tázavý pohled. Mlčky přikývla. Její mlčení mu dělalo starosti, tím víc, že po celou dobu měla pevně sevřené rty. Pečlivě zamířil a vystřelil.

22.03.2008 | Autor: Kačenka | stálý odkaz

Komentáře

7 komentářů:
  • 14.04. 09:04, Danina/Killer

    Katko, opět nemám slov, potlesk;)

  • 28.03. 21:58, Anysssek

    Je mi líto Andy...........snad ten výstřel patřil jejímu "tatínkovi"..................tešim se na pokráčko

  • 24.03. 17:51, Cinka

    Páni, tak to je dost drsný. Andy je opravdu chudák. Hned bych si jí vzala domů. A doufám, že ten její táta chtěl zdrhnout a střelili ho. Brass je pašák. A já pěkně prosím o pokráčko. :-))

  • 24.03. 16:35, Petra

    Já chci další! Já chci další!!! Prosíííím!!!

  • 23.03. 22:40, CatherineAdams

    no...chudák andy, to byl účel, ona má být chudák:-)...a s tím výstřelem...no...řekněme, že nejhorší obavy o zastřelení se vám nepotvrdí;-)...a jestli se vám to líbí, sem jenom ráda, nci nepotěší víc, než pochvala za něco, co mě baví...

  • 22.03. 21:38, Netri

    Hele..co měla znamenat ta věta "Kdesi nahoře se ozval výsřel..."? Kdo koho zastřelil??? Jinak to je naprosto úžasný...a hodně smutný. Chudinka Andy

  • 22.03. 20:47, Marla

    Hů.až jsem si z toho málem začala okusovat nehty,ačkoliv to zásadně nedělám!


přidat komentář
<< úvod

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se