« Úvod | Činnost blogu je dočas... »

Tatínek - Daddy - část čtvrtá

Kačka dodala čtvrtou část a je nejdelší
Ve stejnou chvíli se nahoře vyjeveně napřímili Grissom, Nick, Warrick a starý Warhole, kdyby neležel s pouty na rukou na zemi, by se jistě byl napřímil taky. Před několika okamžiky se pokusil přeprat podlou léčkou policistu, který ho měl na starosti, a ten ho v panice, že podezřelý uteče, zkusil zastrašit výstřelem. Warholeovi výstřel nervy moc nepocuchal a tak by byl utekl, kdyby rána nevyburcovala Warricka s Grissomem. Ti vyběhli z domu a podařilo se jim Warholeovi nadběhnout, jenže ten se pral tak divoce, že se jim povedlo ho uklidnit teprve před chvílí, proto neměli ani čas se případně podivit Brassově dlouhé nepřítomnosti. Jediný, kdo policistův výstřel neslyšel, byl Nick, který měl v rámci prohledávání půdy zrovna klapky na uších, proto sešel dolů, až když byl s prohlídkou hotov, a nestačil se divit. A tak, když už byli všichni tři před domem, mladý policista, kterému spadl kámen ze srdce - nechat si utéct podezřelého v tak důležitém případu, to by bylo - nasadil milému Jeremymu pouta a vzápětí zazněl utlumený výstřel ze sklepa. Kriminalisté si vyměnili pohled, a ač se ještě pořádně nevzpamatovali z jedné akce, hned se vrhli do druhé. Vběhli do domu a spěchali ke schodišti.

Brass sundal Andy zbytky okovů a pevněji ji podepřel. Vypadala, jako by s těmi okovy zmizela i část jejího trápení. Znovu se dali do pohybu. Detektiv si náhle všiml dvou věcí, jednak kočičích dvířek, které byly neuměle vpravené do nyní vyražených dveří, ale hlavně rezavějících klíčů, které ležely hned vedle dveří na podlaze. Žaludek se mu znovu trochu zvedl, když si uvědomil, že řetěz dosahoval právě takové délky, aby Andy na klíče nedosáhla, ale přitom tak, aby se k nim mohla dostatečně přiblížit.
Několik měsíců natahovala dychtivě ruku po něčem, co bylo předem vyměřené a uzpůsobené k tomu, že k uchopení klíče a odemčení dveří nebo okovů ještě pár centimetrů chybělo. Co to muselo být za psychické vypětí, vědět, že klíč ke svobodě se válí deset centimetrů od nejzazšího bodu, kam dosáhnou moje konečky prstů...
Pomalu došli až ke schodům ze sklepních prostor, když tu se proti nim najednou vyřítili Grissom, Nick a Warrick, celí udýchaní. Obě strany zůstali vyjeveně stát a zírat na sebe. Jimovi neušlo, že sebou Andy silně cukla a začala se zase třást.
„Jime, slyšeli jsme výstřel, co se děje? Ty jsi našel... vy jste Andy Warholeová?“ zeptal se Grissom trošku vyjeveně, což byl u něj pravda dost velký nezvyk.
„Jo, to je ona, mám to pod kontrolou, Gile, to je v pohodě.“ Snažil se ji trošku uklidnit poplácáním po zádech, ale dívka se stále neovladatelně třásla.
„Pomůžu vám,“ řekl Nick a rychlým pohybem se posunul dopředu a pokusil se podepřít Andy z druhé strany dřív, než Brass stihl cokoliv říct nebo udělat. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Andy sebou příšerně trhla, uskočila z Nickova dosahu, chytla se pevněji Jimova saka a přitiskla se k němu.
„Nicku!“ okřikl ho Jim popuzeně. Dívčina reakce nepřekvapila jen Nicka, který také polekaně ucukl a tvářil se vyplašeně, ale i Warricka s Grissomem. Situace byla pro ně o to zvláštnější, že Andy nevydala ani hlásku a dál měla sevřené rty.
„Můžete nás prosím nechat?“ Jim se tvářil mírně rozzlobeně. „Já to tu zvládnu, ale nechte nás, není ve stavu, kdy by jí kontakt s lidmi byl nějak vhod!“
Grissom přikývl a začal stoupat pomalu po schodech nahoru, Nick, stále mírně otřesený, mu byl v patách.
„Vážně nechceš pomoct?“ zeptal se Warrick. Jim zavrtěl hlavou a Warrick odešel za Nickem.
Když všichni tři odešli, pokusil se dívku opět trošku zklidnit. Vyvedl ji po schodech nahoru a potom domem ven. Všiml si, že se dívá kolem, jako by si matně vzpomínala, že tu někdy byla. Jestlipak věděla, že její matku má teď doktor Robins na pitevně?

Grissom mezitím zavolal záchranku, takže když Brass s Andy vykročili z domu, byla už na místě. Warhole se právě bránil nastoupit do policejního auta, když najednou znehybněl. Příliš pozdě všem došlo to, co se nemělo stát. Warhole probodl svou dceru nenávistným pohledem a vypadal jako Vesuv před výbuchem. Detektiv se pokusil na poslední chvíli odvrátit nebezpečí a zacouvat s Andy zpět do domu, ale už si svého otce všimla taky. Tělem jí opět projel třas. Nick chlapa zatlačil do auta, protože policista, který by se toho měl ujmout, se neměl k pohybu. „Rychle ho odvezte na stanici,“ zamumlal směrem k policajtovi.

Když byl Warhole pryč a Warrick s Nickem se věnovali stopám ve sklepě, usadil Jim Andy na lékařské lehátko a řekl: „Na vteřinku se vzdálím, zůstaň prosím tady, ano?“ Podívala se na něj vyděšeně a sevřela pevněji jeho sako. „Jen něco zařídím tam s tím kriminalistou, jmenuje se Gil Grissom. Slibuju, že se hned vrátím, a potom už tu budu s tebou. Můžu?“ Váhala. Potom pomalu uvolnila stisk, ovšem s výrazem někoho, kdo právě naprosto ztrácí půdu pod nohama. Usmál se na ni, dal jí pohledem najevo, že mu může věřit.
Vyřešil s Grissomem, co potřeboval, ale když se vracel k Andy, málem ho ranila mrtvice, stálo kolem ní asi pět saniťáků, pokoušeli se ji donutit ke spolupráci a samozřejmě se jí všichni dotýkali a mluvili na ni. Andy se krčila na lehátku, zakrývala si obličej rukama a kladla zdravotníkům houževnatý, ale bezhlesý odpor.
Brass okamžitě přiběhl a spustil rozhořčenou tirádu na adresu saniťáků: „Zbláznili ste se? Nechte ji být, nevíte co za sebou má! Nemůžete na ni tak zhurta! Běžte od ní!“ „Ale ona potřebuje-“ „Až vás bude potřebovat, já vám dát vědět a hlavně si pamatujte, že beze mě se na ni nesmíte ani podívat, jasný? A teď ji nechte!“ Věnovala mu vděčný pohled. Když se saniťáci odporoučeli, posadil se vedle ní a vzal ji kolem ramen. Zase se celá třásla, i když teď už to mohlo být i zimou, uvědomil si, že je dost chladno. „Není ti zima?“ Pokrčila rameny a dívala se do země. Sundal si sako a přehodil jí ho přes záda. „Tak aby ti nebyla, jo?“ Pomalu zvedla hlavu a podívala se mu do očí.
„Teď ale bude zima vám, nebo ne?“ Zůstal na ni vyjeveně zírat. Potom, poté, co překonal šok z jejího jemného, ale lehce nachraptělého hlasu a toho, že vůbec otevřela ústa, se šťastně usmál.
„Už sem se vážně začínal bát, že si s tebou nikdy nepopovídám.“ Na tváři se jí objevil úsměv a bylo až šokující, jak se tím změnila. „Omlouvám se, že sem tě tu nechal, mělo mi dojít, že to nebude dělat dobrotu, už se to nestane, hmm?“

Warhole zarytě odmítá cokoliv říct, ale důkazy proti němu svědčí dostatečně - hlína za nehty oběti, barva na dlani, omítka - stejně jako Andyino svědectví.
„Tak tohohle sviňáka sme dostali,“ oddechl si spokojeně Nick.
„Dobrá práce. Jsem nad míru spokojený,“ projevil uznání Grissom.
„Jo,“ přitakal Warrick. „Jen nevím, jak pochodíme u soudu s tím, že nemáme vrežednou zbraň. Klidně můžiu tvrdit, že s tím nemá nic společnýho a ty stopy se na ni dostaly dřív. Mám strach, že z toho vyklouzne.“
„Máme spoustu jiných věcí, ze kterých ho obviní určitě, a taky, ten případ vraždy není uzavřen, ještě se to dořeší.“ Nick to viděl optimističtěji.
„No, je mi to vážně líto, ale dostali jsme další-“
„Ne!“ přerušil Grissoma Warrick. „Snad ne další případ?“
„Už je to tak.“
„Aaah, no super,“ povzdechl si Warrick. „No, tak... jdeme Nickie...“ A oba se vzdálili.

Andy sama ležela stočená do klubíčka zabalená v dece na pohovce v Brassově pracovně. Smrt své matky vzala vcelku statečně, všechny zmínky o svém otci přecházela mlčením, jen když proti němu svědčila, překonala se a vypověděla všechno, co věděla, do puntíku.
„Jak to s ní vypadá?“ zeptal se Gil Brasse.
„No, doktor ji prohlídl, zvládla to celkem vpohodě, akorát sem ji musel držet celou dobu za ruku, jinak by na ni ten doktor nemoh ani sáhnout. Říkal, že teď je hlavně na ní, jak se s tím vyrovná. Některých fobií a vzpomínek se prý nezbaví nikdy, asi bude málomluvná, uzavřená, samotářská, bude se vyhýbat kontaktu s lidmi, ale jak říkám, záleží jen a jen na ní.“
„A dál?“
„Co dál?“
„Vypadáš, jako bys mi chtěl ještě něco říct...“
Chvíli bylo ticho.
„Nezneužíval ji...“ hlesl Jim. „Jen... mu dělalo dobře... potřeboval ji držet pod svou nadvládou... říkala... že třeba stál za dveřma a... onanoval... nebo... sem tam jí hodil těma kočičíma dvířkama časopis, nebo tak, ale... no prostě jí to nijak neusnadňoval... ale... nezneužíval jako takhle...“
„To... je asi první pozitivní zpráva z tohohle případu, kromě toho, že jsme ji vůbec našli živou...“ řekl Grissom. Brass přikývl. „Ale trápí tě ještě něco, viď, Jime?“
„Já... jen... že... ten doktor mi řekl, že... na mně asi bude dost závislá, neřekl mi... nevysvětlil mi to, ale... mám z toho strach... ne kvůli sobě, mně to nedělá sebemenší problém, ale kvůli ní. Nevím, jestli jsem ta správná osoba, na kterou by se měla fixovat...“
„Za daných okolností,“ začal pomalu Grissom, „si myslím, že je to pro ni ta nejlepší volba. Věřím, že se o ni dokážeš postarat.“
Vděčný úsměv mu byl odpovědí.
„No, musím dodělat spoustu papírů, tak... hodně štěstí, Jime.“

Sára je poněkud obcházena panikou, Grissom nemá čas, Nick a Warrick jsou na výjezdu, Cath dostala sama jinej případ, Greg musel zaskočit okamžitě za nemocnou Miu v laborce... ale s kým mám sakra vyslechnout Tracey Brianovou? Přece nebudu zase otravovat Jima? Ten toho mám myslím momentálně až po krk... Už toho udělal dost, ale... co mi zbývá? Aspoň ho poprosím...

Nakonec, na Sářiny naléhavé prosby, si detektiv udělal čas.
„Co to je vlastně za případ?“
„Ale, ten podřezanej chlápek z Bentley Street, na noži otisky jeho dcery, a taky... no Mia si to moc neuměla vysvětlit, asi mix jeho a její krve... bejvák jak hrom, hotovej chlívek...“
„To se dneska všichni zbláznili? Toho už mám akorát... a nedívej se na mě tak prosebně, já jdu!“

A tak se pustili do výslechu Tracey Brianové, podezřelé z vraždy svého otce.
Brass, ač málem usíná za chůze, se ujme řeči. Tracey mu v něčem připomíná Andy, to je neskutečný, říká si, co to má znamenat? Den otců? Skoro mám pocit, že přestávám být hrdej na to, že mám Ellie...
„Víte, že je váš otec mrtvý?“ začne tak rázně, jak to jen jde.
„No a?“
„Žila jste s ním.“
„Očistec by proti tomu byl ráj.“ Měla drsný, ne moc dívčí hlas, ale přesto na něm bylo něco, co upoutávalo pozornost. Jim přešel kolem stolu a naklonil se k ní.
„Takže vás to nevyvádí z míry? Žádná lítost?“ Znechucený úšklebek mu byl dostatečnou odpovědí.
„Kolik tak máte doma nožů?“ nevzdával se a dál kladl otázky.
„Byl ste někdy u nás doma?“
„Viděl jsem fotky.“
„Tak co byste řekl?“ ironie v jejím hlase byla nepřeslechnutelná.
„Budu to pokládat za odpověď „jeden“. V tom případě tím nožem byl váš otec zavražděn.“
Ticho. „Nic?“ „Máte pěkný oči...“ pronesla po chvíli hrobového ticha. Jim se vyjeveně odtáhl a přešel kolem stolu naproti Tracey.
„Na tom noži jsou vaše otisky,“ pronesla Sára opatrně. Každá reakce mohla být nepředvídatelná. „Úplně nahoře jsou... jen vaše otisky.“
„Já vím,“ odpověděla Tracey suše.
„Na podlaze vedle těla jsme našli otisky podrážek, byla byste tak laskavá a ukázala nám boty?“ řekla Sára, tentokrát o poznání důrazněji.
Tracey Brianová s naprosto nezúčastněným, skoro až lehce otráveným výrazem doslova „odjela“ s židlí od stolu a vyhodila nohy na stůl, mumlajíc si něco jako „zbytečné šaškárny“.
„S povolením nebo tak něčím se nenamáhejte, jiný ani nemám,“ zabručela ještě dívka.
V obou vyšetřovatelích se zvedla vlna soucitu, jenže... s tím nic dělat nemohli.
„Shodují se,“ řekla Sára tiše.
„Vážně vás to udivuje?“ Tracey s neměnným výrazem ve tváři nohy se stolu zase sundala.
„Na noži se kromě otcovy našla i vaše krev,“ pokračovala neúnavně Sára. Poprvé to vypadalo, že jejich mladá návštěvnice projevila mírný zájem. Udiveně zvedla obočí a prohlížela si ruce. „Tak teď ste mě dostali,“ pronesla téměř pobaveně. Sára si vyměnila lehce šokovaný výraz s Jimem. „Ukážete nám ruce?“ zeptala se skoro mechanicky. „Žádné poranění,“ pronesla směrem k detektivovi, když jí bylo vyhověno. Tracey pokrčila rameny: „Nevím, jak se tam dostala,“ řekla prostě. „Každopádně máme dost důkazů na to, abychom vás zadrželi,“ snažil se Jim do výslechu vnést ještě trochu řád. „Poslužte si,“ dostalo se mu odpovědi.
„Vy ani nepopíráte, že jste-“
„Vypadám snad, že se o to snažím?“
Jim přešel kolem stolu a zase se postavil vedle ní.
„Ale... byl to váš otec! Dal vám přece život!“
„Jo!?“ bylo to jako píchnout do vosího hnízda. „Vážně!?“
Náhlá změna atmosféry v místnosti byla silně hmatatelná.
„Děláte si srandu!? Jakej na tom měl můj fotr podíl!? Není ten můj životodárce spíš matka? Co pro mě můj otec udělal? Vyspal se s mojí matkou? A to že ona mě devět měsíců nosila v sobě a potom mě v bolestech porodila jen proto, aby pak umřela? To nic neznamená? Tomu říkáte „dát život“? Mám mu jít poděkovat? Víte, co to bylo za život?“
Brass a Sára si sotva stačili vyměnit vyplašený pohled, když Tracey pokračovala, kdo ví, co ji nutilo najednou všechno vypovědět.
„Když mi byly tři roky, zapomněl mě v obchoďáku.“ Na tváři se jí objevil krutý úsměv a rukou naznačila jakoby výšku tříletého dítěte. „Pamatuju si to, jako by to bylo minulej týden. Jak sem polomrtvá hrůzou běhala sedm hodin po budově a hledala ho. A víte, kde byl? Vysedával v baru a bavil se se štětkama! Ani si na mě nevzpomněl, domů mě tehdy přivedli policajti. Když mi bylo pět, zmlátil mě tak, že sem se tři dny nemohla pořádně pohnout. A víte proč?“ Krátká, bolestná odmlka. „Nedosáhla sem do ledničky pro pivo a nemohla sem mu ho přinést do obýváku, kde na pohovce vyspával opici.“
Hořký, drsný tón jejího hlasu působil skoro až děsivě. Styl, jakým popisovala hrůzné zážitky svého dětství, mrazil oba vyšetřovatele do morku kostí. „Když mi bylo šest... poprvé mě znásilnil.“ Nekonečná vteřina ticha. „Víte... on si člověk časem zvykne, že se mu tak třikrát, pětkrát týdně rozrazí dveře do pokojíčku a - víte co. Jde si zvyknout. Horší to bylo později. Když holky začaly chodit do klubů... malovat se... hezky se oblíkat... chodit s klukama. Já nosila těhotenský hadry po matce a uklízela po něm poblitý košile.“ Další krátká odmlka, tísnivá a napjatá. „Takhle ste to myslel s tím „dát život“? dodala tiše. „Za takovej život pěkně děkuju.“
Sára a Brass si vyměnili další šokovaný pohled. Po celou dobu stál Jim jako přibitý vedle Traceyiny židle, teď se doslova „oklepal“ z toho přívalu slov a pomalu se vrátil na své výchozí místo, naproti Tracey. Několik dlouhých chvil nikdo nic neříkal.
„A to je důvod proč-“
„Zabil mi dítě!“ Jako by to všechno v sobě dusila už tolik let, jako by se to v ní hromadilo den po dni, jak tam stála, opřená dlaněmi o stůl tak, jak v rozrušení vyskočila, tváře jí planuly, oči měla doširoka otevřené, ztěžka oddechovala. Brass nadzvedl obočí. Co se to dneska ksakru děje!? pomyslel si.
„Zabil moji dceru! Lucille, tři měsíce!“ roztáhla dlaně zhruba šedesát centimetrů od sebe.
„A váš otec byl-“
„Jo! Taky jí dal život,“ děsivě zkřivila tvář, doslova poblouzněná šílenstvím. „Byla tak krásná a měla nádherný modrý oči. Trochu jako vy... Předevčírem sem ji nakrmila a šla se připravit, abych ji mohla přebalit. Do hadru se zavíracíma špendlíkama, luxus, jen tak mimochodem. Asi za minutu sem se vrátila. Byla pryč. Hledala sem ji, kde se dalo. Marně. Po takových deseti minutách přišel otec. V ruce držel zakrvácenej nůž.“ Do hlasu se jí začala vkrádat hysterie. „A víte, co mi podal? Její prst! Roztomilý, ne? Taťka dal dcerunce dáreček!“ V očích se jí objevily slzy vzteku a zoufalství. „Nevinný dítě! Prej mu překážela! Já sem přece jeho a ne její, dělit se o mě nebude! Tak sem tomu dárci života a smrti vyškubla ten nůž a podřízla mu krk! Konečně! Stejně byl na mol. Nevím, co udělal s mou dcerou, ale nenašla sem ji. Tak sem si sbalila svých pět švestek, prodala matčin řetízek, co nosil na krku, a šla do hotelu.“ Zmlkla a natáhla s ironicky odevzdaným výrazem ruce připravené na pouta. Nastala dlouhá pauza. Potom se nesměle ozvala Sára: „Čeká vás injekce...“ „V mým životě nebylo dne, kdy by mě někdo nepraštil, nezneužil, nebo sem jinak netrpěla. Moje dcera je mrtvá a její prst mám v kapse džínů. Já bych tomu spíš říkala vysvobození. A to, co mám za sebou... to je daň za to, že sem měla strach vzít si život sama!“

Vyšli z vyslýchací místnosti. Sára i Jim stále vypadali, jako by do nich uhodilo.
„Sundáte mi ty želízka? Na chvilku? Prosím,“ požádala jako zázrakem stoicky klidná Tracey a podívala se na Brasse a Sáru. „Chtěla bych si jenom na vteřinku promluvit s detektivem. Pokud by vám to nevadilo? Jen se vás chci na něco zeptat.“ Doprovodný policista se na Jima tázavě podíval, a potom řekl: „Na to snad nepotřebujete sundat pouta, ne? Je to jen bezpečnostní opatření.“ „Já mu nechci ublížit, co bych z toho měla? Jen s ním chci mluvit. Prosím.“ Brass se na chvíli ztratil v jejích upřímných, hlubokých a prosících očích.
„To je v pořádku, Brucei.“ Policista zbavil Tracey s pochybovačným výrazem pout.
„Jime, já si nemyslím, že je to moudré,“ projevila obavy Sára. „V pořádku,“ zopakoval Jim a poodešel s Tracey o kousek dál tak, aby je výklenek skryl zvědavým pohledům.
Podívala se na něj zvláštně a řekla tlumeně: „Myslím... já myslím, že jste dobrý policista. Skvělý. A máte kolem sebe dobrý tým.“ Odmlčela se.
„Myslíte, že bych vás mohla požádat o laskavost?“
„Řekl bych, že ano.“
„Já- jen-“ poprvé za celou dobu se zatvářila rozpačitě. „Jestli byste... mohl byste se postarat, aby moje dcera... aby ji někdo našel a... ona měla pořádný pohřeb?“ Do očí jí vstoupily slzy, tentokrát to ale byl nefalšovaný smutek. „A-“ zaraženě se zadrhla. „Kdyby... jste se mohl postarat, aby... byla... jaksi... vcelku.“ Sáhla do kapsy a vytáhla malý balíček v ubrousku. Detektiva se zmocnila zlá předtucha, přesto si ale zabalený prst batolete vzal. „Slibuju, že udělám, co bude v mých silách,“ odpověděl nejistě.
Na chvíli se zadívala do země, jako by se k něčemu odhodlávala. Potom zvedla hlavu a váhavě Brasse objala: „Hodně štěstí... a omlouvám se,“ zašeptala mu do ucha. V příští vteřině - dřív, než mohl pochopit, co se vlastně děje - se od něj odtáhla - a v ruce držela jeho pistoli.
„Ne, počkej!“ stačil ještě vykřiknout a přiskočil k ní, ale už bylo pozdě. S odhodlaným výrazem si přitiskla hlaveň zbraně k čelu a chodbou se rozlehla ohlušující rána, znásobená malým prostorem.
Pomalu, jako by si to snad chtěla ještě rozmyslet, jí poklesla paže a Tracey se sesunula k zemi. Tartas, který následoval, vnímal Brass jen jako bezvýznamnou kulisu. Kulisu k něčemu, co se odehrávalo v jeho vlastní hlavě. Jeho mozek odmítal pochopit události několika uplynulých vteřin. Potom, pokoušeje se trochu vzpamatovat, poklekl jako ve snách k ležícímu tělu (naplnil ho bezedný smutek, když si uvědomil, jak mladý život tu právě skončil) a vlastním sakem přikryl dívčinu hlavu. Po chvíli zvedl hlavu. Chvátal k němu narychlo povolaný šerif, který byl shodou okolností v budově, a v patách za ním Ecklie. Plný dopad situace si Brass uvědomil teprve teď. Zastřelila se jeho zbraní, v koutě, bez pout, která jí on sám vtipně nechal sundat, a jen proto, že byl nebetyčný hlupák. Jak si toho sakra mohl nevšimnout!? Jak mohl být takový pitomec a dopustit to! Náhle pochopil význam dívčiných posledních slov. Hodně štěstí... a omlouvám se. Ona to věděla... Věděla, jaké následky si detektiv ponese. A přesto... přesto necítil vůči Tracey sebemenší zášť. A obzvlášť po dnešku až příliš dobře chápal...

Když za hodinu a půl vycházel z Ecklieho kanceláře, podroben všemožným výslechům a dotazům, seřvaný několika lidmi včetně policejního prezidenta, celý tým už na něj čekal.
„Na půl roku mě suspendovali,“ pronesl bezbarvým hlasem. Mohlo to dopadnout mnohem hůř, totéž četl i ve všech jejich tvářích. Neměl rozhodně náladu se s někým bavit, o vysvětlování nebo snad dokonce ospravedlňování nemluvě, ale přesto ho potěšilo, když viděl, že při něm stojí.
„Aspoň budu mít čas na Andy.“ Unaveně se usmál a odešel, zanechav je, aby si rozhodnutí, které se mu honilo hlavou už hodnou chvíli, přebrali po svém. Vezme si Andy k sobě a pomůže jí začít znovu. Vlastně se mu to docela hodí.
Šel po chodbě a přemýšlel. O dnešních případech. O dnešní neskutečné souhře případů. O ubohé Tracey Brianové a jejím prašivém otci... o její malé dceři, kterou ještě musí najít a vystrojit jí pohřeb... teď může totéž udělat i její mladičké matce. O tom, co všechno jim Tracey řekla. Krev na noži nebyla mix její a otcovi, byla to krev její dcery. O Andyinu otci. A o všem, co se mu dneska přihodilo. To byl setsakra dlouhej den. Ale hlavně, hlavně myslel na to, jak bude v příštích dnech vypadat jeho život, a přestože byl pevně rozhodnutý, obycházely ho obavy, jestli se o ni dokáže dobře postarat, už jednou v roli vychovatele zklamal. Teď má ale čas se o Andy postarat... alespoň jedna věc je dneska dobrá.
Ve své pracovně přibouchl dveře, padl na pohovku vedle své svěřenkyně a během několika vteřin spal – nebylo divu, po takovém všestranném vypětí. Jen chvíli před upadnutím do hlubokého spánku ucítil dvě ruce, tisknoucí mu lehce rukáv košile.

03.06.2008 | Autor: Kačenka | stálý odkaz

Komentáře

9 komentářů:
  • 18.06. 07:02, Dana

    Hej tak tohle bylo moc moc moc moc moc krásný! Moc se ti to povedlo a ať si říká kdo chce co chce, kam se já hrabu. Pokračuj rychle:)

  • 16.06. 14:43, LilyTaylor

    teda...takhle se mnou už dlouho nic nezamávalo. naposledy snad když jsem poprvý viděla, že existuje nějakej Fannysmackin. a to už je docela dávno. fakt je to hrozně hezoučký, veselý,ale i smutný...moc krásný. taky jsem ráda, žes tam dala takhle hodně jima.ne že by to byla moje nej postava, ale docela už mě štve že většina holek píše hlavně o gregovi. z těch všech přítelkyň, který mu vymysleli, už mi jde hlava kolem. ještě jednou ti to moc a moc chválím a těším se na další!

  • 13.06. 18:51, Verča

    Moc pěkně napsaní...nááádhera, těšim se na další povídku

  • 05.06. 18:35, Katja

    TAk to se mi dlouho nestalo, aby mě něco takhle dostalo. Teda, to je fakt šílený (v dobrém slova smyslu). Naprosto skvělý, škoda že nemám takový vyprávěčský talent. Určitě piš další povídky.

  • 04.06. 20:45, catherineAdams

    lidi.....děkuju, ta chvála potěší, ale....jaký pokráčko???:o)...to už je konec.....teda jako téhle povídky...ta další na ni navazuje, ale...téhle povídce už odzvonilo:o)...ale stejně vám moooc všem děkuju:-

  • 04.06. 19:58, melonka

    wow....případy vyřešený..... heh myslím, že jsem zapomněla i dýchat

  • 03.06. 16:50, Cinka

    Hukot! Tak to je dost drsný. To je krutý, ale zároveň úžasně napsaný. Až někdo potkáte mojí čelist, pošlete mi jí, jo? Páni, tomu se říká dech beroucí povídka. Nějak nemám slov. Klobouk dolů.

  • 03.06. 13:56, Petra

    No to zírám. Nemám slov. Tomuhle se teda říká drasťárna se vším všudy. Wow wow wow. Piš dál, ano?

  • 03.06. 13:21, ivet

    rychle pokráčo!!!!!!


přidat komentář
<< úvod

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se