« Úvod | Činnost blogu je dočas... »

Čas vytížení - část desátá

Peťulka poslala závěrečnou část
Toto je část poslední a nejnatáhlejší. Přeji příjemnou zábavu;-)
Jim Brass se vzbudil, vytržen z blaženého spánku. V duchu sliboval vyzvánějícímu telefonu, že ho rozebere na co nejmenší částečky a spálí. Poté, co vyslechl kámen na srdci dispečerky, šel sám ohrožovaným aparátem kazit odpočinek Grissomovi a přitom se snažil obléknout.
Gil se nezdál být ani moc unavený. Jen co zprávu od Jima dostal, sedl do auta a rozjel se k jezeru. Cestou zavolal Gregovi a Annie. Od Grega si vyslechl něco o nekřesťanské denní době a času určeném k dobíjení baterek. Navrch přihodil Greg pár norských slov, o jejichž významu Grissom raději nepřemýšlel. Slovy „rozkazy tu dávám já, ty je jen plníš a modlíš se, abych byl spokojený“ mladšího kriminalistu přiměl, aby se k břehům Lake Mead dostavil.
Jakmile takto uspěl, vytočil číslo své nejmladší podřízené. Telefon chvíli vydával jen vyzváněcí tóny, které utichly když byl hovor přijat.
„To jsem já,“ ohlásil se Grissom. „Spíš?“
„...už ne,“ odpověděla Annie dosti nabroušeně.
„Chci, abys přijela k jezeru na severovýchodní břeh. Poznáš to podle blikajících majáčků.“
„Můj drahej šéfe,“ spustila Annie tónem, který si protiřečil se slovem ‚drahej‘, „kdy ses naposledy díval na hodinky? Pochybuju, že to bylo od začátku století. Jinak bys věděl, že tenhle čas obvykle trávím okolo bezvědomí.“
„Tak si s sebou zabal aktivní vědomí. Do půl hodiny ať jsi tam.“
„No dobře,“ svolila neochotně a zavěsila.
O pětadvacet minut později stáli všichni s Brassem a policisty a odchytovou službou na břehu u rákosí. Gil vypadal jako obvykle nepřístupně, Jim čas od času zívnul a protřel si oči. Greg měl vlasy rozježené do všech stran a sedíc na kapotě s rukou zapřenou mezi kolenem a čelem nepůsobil dojmem odpočatosti ani svěžesti. Annie se k němu v jeho tiché službě vlasti připojila a podala mu kelímek s kávou.
„Ty spíš,“ řekla a sama si musela promnout oči.
„Mám ještě půlnoc,“ vysvětlil a vděčně usrkl kávy.
„Ta přijde až za osm hodin,“ poopravila ho.
Greg zmučeně zasténal. „Co tu vlastně děláme?“
„Otázka smyslu existence tíží lidstvo už zhruba deset až patnáct tisíc let.“
„Nejvyšší čas to rozlousknout.“
„Tak začni,“ usmála se a strčila ho dlaní do ramene.
„Hej, vy dva!“ křikl na ně Jim napruženě. „Pojďte taky něco dělat!“
„Tak jdem,“ vzdychla Annie, „než se hroch rozčílí.“
„Brassovi by se nelíbilo, kdyby tě slyšel mluvit o něm jako o hrochovi,“ řekl Greg a seskočil z kapoty.
„Znáš to... o čem nevíš, to tě netíží.“

Po dvou hodinách zajišťování stop na souši, ve vodě a (čehož se ujal Gil osobně) z auta se starosta města rozhodl pomoci v hledání nebezpečných plazů a uvolnil helikoptéru s termovizí. Ta teď poletovala nad hladinou, čímž dávala týmu noční směny možnost opustit zabahněné břehy. Unavení, špinaví a nevrlí kriminalisté spolu s Jimem, který právě v pomyslném žebříčku hodnoty sarkasmu a kousavých poznámek dosahoval výšin mezihvězdného prostoru, se každý vlastním vozem dopravil do laboratoří.
Gil záhy zjistil, že stopy nalezené na nynějším místě činu odpovídají předchozím nálezům. Jednalo se tedy s největší pravděpodobností o stejnou trojici zvířat.
Greg zamířil do Hodgesovy laboratoře. Technik se na něj podezřívavě zadíval a střelil pohledem ke dveřím, jakoby očekával, že přijde někdo další.
„Kdes jí nechal?“ zeptal se laborant.
„Cože?“ vytřeštil na něj oči Greg.
„Kde je Morrisonová?“
„Asi u Mandy... jsem snad její mluvčí nebo co?“ ohradil se Greg vytočeně.
Hodges nakrčil nos. „Myslel jsem, že přijde. Něco mi slíbila a já se o to nehodlám nechat připravit.“
Greg pocítil nával žárlivosti spojený se strašnou touhou prorazit Hodgesovi zuby vrchem hlavy ven. Zapojil raději sebeovládání a zeptal se: „Už máš hotovej rozbor tý stříkačky, nebo se jen chvástáš?“
„Já se nechvástám,“ hájil se Hodges, „já pracoval.“ S tím podal kriminalistovi papír s výsledky a pokračoval ve svém monologu. „Ve stříkačce jsem našel zbytky uspávací tekutiny. Když tak na tebe koukám, jak spíš ve stoje, budu pacifista a nebudu tě zatěžovat jejím složením.“
„Tisíceré díky,“ zamumlal Greg a dál mžoural na papír. „Nemáš zač. A taky jsem našel krev, která není lidská. Má to v péči Wendy.“
„Bezva, zabručel Greg, otočil se a odešel vstříc své bývalé laboratoři. Hodges zamrkal a ještě za ním křikl: „A říká se děkuju!“

Annie se vploužila do Mandyiny laboratoře. Technička nadzdvihla obočí a se zájmem pozorovala, jak se kriminalistka ztěžka opřela rukama o stůl.
„Můžu pro tebe něco udělat?“ otázala se.
„Mandy,“ hlesla Annie se zoufalým výrazem na tváři, „udělám cokoli, aby ty otisky byly ihned hotový, pokud už nejsou. Budu se tu plazit po kolenou, vyleštím ti boty, budu tě uctívat... cokoli!“
Mandy se rozesmála. „Cením si toho, ale nebude to třeba, už jsem to stihla.“
Annie sepjala ruce jako při modlitbě a odříkala několik pochvalných slov na Mandyinu adresu. „Tak kdo je vítěz?“
Mandy se zaleskly oči. „Otisky patří synovi.“
Annie se napřímila. „Otisky na té šipce jsou mladého Winstona?“
„Přesně tak,“ přikývla Mandy.
„Bezva,“ zahlaholila Annie, popadla papír s výsledky a vyšla ven z místnosti. Na chodbě se málem srazila s Grissomem.
„Ty,“ ukázal na ní, „už ať tu nejsi.“ S tím jí sebral výsledky daktyloskopické analýzy.
„Prosím?“ otázala se Annie nechápavě a o krok ustoupila.
„Děláš přesčas,“ objasnil Gil. „Jdi domů a vyspi se.“
„Eckliemu se nelíbí výška mého platu nebo co?“
„To s platem nesouvisí. Jdi domů, to je rozkaz.“
„Ano, pane,“ zamrkala Annie překvapeně, otočila se na patě a odešla. Gil vyrazil hledat Grega, aby ho taktéž poslal domů, Jima, aby spolu vyslechli mladého Winstona, a nakonec samotného hlavního podezřelého.

„Nazdárek,“ vítala Wendy Grega ve své laboratoři. „Jseš tu kvůli té krvi?“
„Jo,“ souhlasil Greg. „Co mi o ní povíš?“
„Varanus Komodoensis,“ usmála se Wendy.
„No skvěle,“ zaradoval se Greg. „A dál?“
„Dál jenom to, že DNA se shoduje s jednou ze tří DNA ze slin těch mrtvol.“
„Ty jsi posel dobrých zpráv, Wendy,“ pochválil jí Greg.
„Taky jsem za to placen,“ mrkla na něj Wendy.
Greg vpochodoval zpět na chodbu. Před ním se zčistajasna zjevil Grissom s nekompromisním výrazem.
„Domů,“ rozkázal. „A nechci slyšet ani slovo proti.“
„Ty jsi taky posel dobrých zpráv, Grissi,“ usmál se Greg zvesela. Během pár vteřin byl pryč a nechal překvapeně vzhlížejícího Grissoma stát na chodbě o samotě.
„Kam razíš?“ vybafl na Annie v šatnách.
„Já?“ podívala se na něj, zatímco si zavazovala tkaničku. „Domů, zaopatřit zvířata a padnout za vlast.“
„Dobrej program,“ uznal. „A zítra máš v plánu co?“
„Zítra jdu navštívit rodinu,“ zahučela.
„Aha, rodinná návštěva? Každoroční sraz všech příslušníků?“
„Tak něco,“ přikývla. „Proč se ptáš?“
„ale jen tak,“ řekl jakoby nic. „Zlobila by ses hodně, kdybych si tě odpoledne na chvilku vypůjčil?“
„Do odpoledne je ještě daleko,“ odvětila a vstala. „Ozvi se a uvidíš.“ S tím odešla.
„takže nezlobila,“ zamumlal si pro sebe Greg s úsměvem. „Tak se mi to líbí.“

Gil s Jimem vešli do výslechové místnosti, kde kromě strážníka čekal už i George Winston. Seděl na židli a otráveně se rozhlížel kolem sebe.
„George Winston?“ ujistil se Jim a s Gilem se posadil na opačnou stranu stolu. „Tak jak jde den?“
„Šel by líp, kdybych nemusel kysnout tady,“ zívl George.
„Žijete po nocích?“ zjišťoval Brass.
Winston se frajersky usmál. „No, to víte, znáte to – popít s kámošema, sbalit pár koček, prohýřit s nima noc...“ mladík se zaklonil v křesle s rukama založenýma za hlavou. „Dá se říct, že si umím užívat života.“
„To jistě,“ přitakal Jim. „Vaše smůla ale je, že na tenhle způsob zábavy budete muset dočasně zapomenout.“
„Jak to?“ zajímal se Winston.
Teď se chopil slova Grissom. „Otisky vašich prstů byly nalezeny na injekční stříkačce, kterou byl uspán jeden ze tří ukradených varanů.“ S tím předložil na ocelový stůl důkazní pytlíček obsahující zmíněnou stříkačku. „taktéž jsme našli váš řetízek v kotci toho samého varana.“
„No a co já s tím?“ zeptal se Winston překvapeně.
„Vy jste asi neslyšel o tom, že smečka varanů napadla nezávisle na sobě čtyři lidi? A že tři z nich jsou po smrti?“
„To se mnou souvisí jak?“ nechápal pořád George.
„Ta mládež je rok od roku blbější,“ ulevil si Jim směrem ke Gilovi. Pak se otočil zpět k Winstonovi: „Souvisí to s vámi tak, že podle důkazů jste to byl vy, kdo dostal tu zvěř z terárií. Co mi k tomu povíte?“
„Že je to výmysl,“ opáčil George pohotově.
„Není to výmysl,“ zamítl Gil. „Dokonce jsme si jisti, že jste na to nebyl sám. Přepravit byť i jediného dospělého varana je práce pro několik lidí, natož přepravit tři.“
„Ale já je nepřepravil,“ trval na svém Winston.
„Jak se tedy vaše otisky a váš přívěšek dostaly na místo činu?“
„Někdo je tam nastrčil,“ hájil se Winson.
„To bych neřekl,“ oponoval Gil. „Víte, otisky prstů se snadno rozmažou, když na ně sáhne někdo v rukavicích. Vaše otisky ale byly naprosto neporušené. Po vás na ní nikdo nesahal a to vás dosazuje na místo činu.“
„To není možné!“ vykřikl George. V tváři měl zděšený výraz.
„Nejen že je to možné, ale je to tak,“ uzemnil ho Brass.
„Řeknu vám, jak to asi bylo,“ řekl Grissom. „Chtěl jste peníze. Tak jste dal dohromady partu. Vsadil bych se, že to jsou ti samí, se kterými chodíte pít a hýřit. Rozhodl jste se ukrást to nejcennější, k čemu máte přístup – varany komodské.“
„T-to nemůžete...“
„Ale můžeme,“ zarazil Winstona Jim.
„Pak jste si otevřeli,“ pokračoval Gil. „Uspali jste dva varany. Dávali jste pozor, aby jste za sebou uklidili všechny stopy. Třetímu ale šipka vypadla. Bezmyšlenkovitě jste jí vzal do ruky a zahodil. Pak jste zvířata někam přenesli. Mám pravdu?“
Winston zkoprněle přikývl.
„Kam jste je dali?“ zeptal se Jim ostře.
„D-do kufru auta,“ zablekotal George. „Do dodávky.“
„Co se stalo pak?“ ptal se Brass dál.
„D-dostali se ven,“ koktal Winston. „Zastavili jsme auto, protože vzadu byl slyšet nějakej rámus. To zvíře vyrvalo kliku a otevřelo dveře. Pak najednou byli všichni tři pryč.“
„Co jste udělali potom?“ tázal se Gil.
„Odjeli jsme,“ přiznal George.
„A proč jste je vůbec kradl?“ zajímalo Jima.
„Mysleli jsme, že si necháme vyplatit výkupný. Nebo že je prodáme na černým trhu. Za těžký prachy.“
Grissomovi zapískal telefon, přišla mu zpráva. Bleskově si ji přečetla a pak oznámil: „Můžete si oddechnout. Varany pochytala odchytová služba, všechny tři.“
„To ale neznamená, že jste z maléru venku,“ zavrčel Jim. Jste zatčen. Udejte svoje komplice, nebo v base zčernáte. Jestli pomůžete vyšetřování, dostanete se z vězení ještě mladej.“

Annie se s povzdechem opřela do kovové brány. Vrata se otevřela a jí se naskytl výhled na hřbitov. Pomalu, rozvážně se vydala po vyšlapané cestě směrem ke středu hřbitova, kde stál kostelíček. Do ticha se ozývaly pouze její kroky, její a několika dalších návštěvníků hřbitova.
Annie se na rozcestí za kostelem minula s pánem držícím květináč s několika malými gerberami. Vyměnili si spolu drobný, neveselý, všeříkající úsměv. Mladá žena pak pokračovala dál, dokud nestanula před náhrobkem z černé žuly. Zadívala se na několik jmen vyrytých do kamene a psaných zlatým písmem.
„Ahoj mami,“ zašeptala Annie při pohledu na jméno své matky. Lucy-Anne Ryan-Flemmingová. „Lou,“ pokračovala s očima zapíchnutýma do jména Lucy Morrisonové, své sestry. Následovalo chmurné přivítání s babičkou, Awou Rikkardovou. Na tu si vlastně moc nepamatovala, babička zemřela, když bylo Anně pět let a dědečka nepoznala vůbec.
„Asi vás zajímá, jak se mám,“ řekla Annie po chvíli ticha. „Technicky vzato, nemůžu si stěžovat. Mám práci, která mě baví, a mám střechu nad hlavou. A v práci jsme dobrej kolektiv. Náš vedoucí je pro nás mladý skoro jako... no, to už jsem vám vlastně říkala. Zástupce šéfa je stále stejně nesnesitelnej. Občas bych mu nejradši vysvětlila, že kafe se nerovná ropě, ale asi by se to minulo účinkem.“ Znovu si povzdechla a přešlápla na druhou nohu. „Jinak si vážně nemůžu stěžovat.“
Mluvila a mluvila. Neuvědomovala si, že už tu stojí přes hodinu. Pán s gerberami zmizel, Annie tomu však nevěnovala pozornost. Jediné, co jí zajímalo, byl černý náhrobní kámen a hrob porostlý květinami a ohraničený bílými oblázky.
Zřejmě by tu zůstala ještě déle, kdyby se jí nerozezněl telefon a nepřerušil tak tok jejích myšlenek. „... a taky mám další dvě koťata od Audrey. Carol je trojbarevná a Rufus je zrzavej a má takovou rozcuchanou dlouhou – co je?“ zavrčela, když se do svatého ticha nezačal potichu, se stále stoupající hlasitostí, ozývat její mobil. Annie se poplašeně rozhlédla kolem. V duchu se se zesnulými rozloučila a spěšně se vzdálila od hrobů směrem k hlavní bráně. Až pak se podívala na displej a zjistila, že jí volá Greg. „Líp sis to načasovat nemoh, kamaráde,“ zamumlala, než si přiložila telefon k uchu a představila se.
„Nazdárek,“ zahlaholil Gregův rozjařený hlas. „Neruším?“
„Ale vůbec,“ zalhala Annie.
„To jsem rád,“ oddechl si Greg. „Mohla bys přijet ke mě? Rád bych ti něco ukázal.“
„Doufám, že to není nějakej porňák, protože jestli jo...“
„Není to žádnej porňák,“ skočil jí do řeči Greg. „Tohle se ti bude líbit. Slibuju.“
„No jen jestli,“ zapochybovala Annie, ale přesto slíbila, že přijede.
O nějakou dobu později už jí kolega vyšel naproti. Annie překvapilo, že Greg srší dobrou náladou, když ještě včera vypadal málem na umření.
„Tak cos mi to chtěl ukázat?“zeptala se nedočkavě.
„Uvidíš,“ ujistil jí nadšený Greg a málem se přitom na místě rozplynul vlastním štěstím.
„V to jsem taky doufala,“ usmála se Annie. Gregova euforie byla nakažlivá.
„Stačí, když zavřeš oči a chviličku tady počkáš,“ navrhl Greg.
„A to jako proč? Mám si zavázat oči bílou páskou, sehnat si zapálenou cigaretu a postavit se čelem ke zdi?“
„To nebude třeba,“ zazubil se Greg. „Jen minutku, ano? A nepodváděj!“
Ono by se ti asi něco stalo, pomyslela si Annie, nahlas to ale neřekla. Pro mladíkovu spokojenost si zakryla oči dlaní a trpělivě čekala.
„Už se můžeš dívat,“ ozval se po chvilce Greg.
„No díky, že mi to dovolíš,“ rýpla si Annie a rozhlédla se okolo sebe. Greg stál kousek před ní v náruči držel jakýsi nohatý smotek chundelaté bílé srsti s šedým pruhem nahoře, mávajícím chlupatým černým obuškem vzadu a vepředu s dvěma tmavě hnědýma očima, černým nosem a vyplazeným jazykem.
„Inu, vzato kolem a kolem,“ pronesla Annie obezřetně a podrbala zvíře za visícíma ušima, „řekla bych, že je to štěně.“
„No a jaký štěně,“ poznamenal Greg. „Je to čistokrevnej irskej vlkodav, takovýho ani ty nemáš.“
„Vlkodav?“ ujistila se Annie a se zájmem podrbala štěně po pruhu šedé a černé srsti na zádech. „Tak v tom případě pánbůh s tebou, až tenhle šmudla vyroste.“
„Co tím myslíš?“ ohradil se Greg a majetnicky si pejska přitáhl blíž k tělu.
„Gregu, máš poměrně slušnou šanci, že z toho vyroste velkej silnej pes. Tím myslím hodně velkej a hodně silnej pes. Abys věděl, až se postaví na zadní...“
„To já přece vím,“ mrkl na ní Greg s výrazem člověka, který spolkl všechnu moudrost světa, a opatrně postavil štěně na zem. „Bude z něj pořádnej pes, tak to chce i pořádný jméno.“
„A to zní jak?“ tázala se Annie a pobaveně sledovala zvíře, které při pokusu o běh právě zakopávalo o vlastní tlapky.
„Jmenuje se Robin,“ pronesl Greg slavnostně. „Námitky?“
„Zamítají se,“ odvětila Annie.
„To rád slyším,“ usmál se Greg potěšeně.
Oba chvíli pozorovali, jak se Robin pokouší ulovit mouchu a následovně (moucha uletěla) objevuje a rozhryzává spadlou větvičku. „Nu, kamaráde,“ zašeptala Annie, „získal jsi novýho člena rodiny a myslím, že se s ním nudit nebudeš.“
... end of the story.
Slohová kvalita sice dle mého soudu výrazně upadla, ale co byste řekli na to, že by se u mě možná našla chuť psát dál?

22.08.2008 | Autor: Kačenka | stálý odkaz

Komentáře

5 komentářů:
  • 26.08. 10:16, tess

    Souhlasím se vším, co už tu bylo řečeno. A pokud jde o mě, přimlouvám se za pokračování. Píšeš moc moc dobře!

  • 25.08. 17:02, Cinka

    Tak Grissoma bych za ten budíček asi přetrhla jako hada. ;-) Jim = hroch. :-D Žárlivej Greggie je sladkej. Annie, prosící Mandy, mě dostává do kolen. :-D A ten přesčas, takhle mě z práce vyhánějí taky. Co má kdo proti přesčasům? Já za to nemůžu, že je Gil bezva vzor. ;-) Ale Greg zmizel opravdu jak pára nad hrncem. George je pablb a s radostí bych ho profackovala. Anniina návštěva rodiny mě rozložila, chudák malá. A s tím, co vím... no comment. Chci vidět Grega, jak se rozplývá vlastním štěstím. :-)) "Inu vzato kolem a kolem, řekla bych, že je to štěně" - tak to je boží věta. :-D A vlkodava chci taky. Celkovej dojem? Úžasně parádní nebo spíš parádně úžasný? No, přeber si to, jak chceš, každopádně chci pokráčko a doufám, že ti moje psí oči jako přesvědčovací element budou stačit. Takže písaj a já ti předem děkuji. :-

  • 22.08. 21:48, Petra

    Ne, neslíbila mu rande, to bych jí neprovedla:-D slíbila mu, že se mu omluví za všechno, co o něm kdy řekla (známe Hodgesovo povahu, že jo) a myslela to z legrace. No a David z legrace řek, že se o to nehodlá nechat připravit. Toť vše, žádnej jinej kontext;-) To, že Greg žárlí, už je něco jinýho:-)

  • 22.08. 21:15, melonka

    supeeer....myslím si, že píšeš moooc moooc dobře, takže piš dál, přesně a nevíme, co řekla Gilovi,,,mně by ani nevadilo, kdyby Hodgesovi slíbila rande..asi bych se u toho válela smíchy

  • 22.08. 21:04, ivet

    No neváhej a piš dál, chci vědět jak to bude pokračovat s Anie a Gregem... taky by mě zajímalo, co slíbila Hodgesovi(doufám, že ne rande) a ještě pořád nevíme, co řekla Gilovi!


přidat komentář
<< úvod

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se