« Úvod | Činnost blogu je dočas... »

Malá nenávist - část druhá

A aby jste se nenudily, druhou část povídky posílá i Petra
Jim procházel zajištěnou část haly a obhlížel místnost. Svědkové střelby stáli kolem jedné zdi a jeden po druhém se vypovídali policistům. Brass si ale všiml dvou malých chlapců, kteří stáli kousek mimo od ostatních a v tvářích měli vyplašené, trochu prázdné výrazy.
„Kluci?“ přikročil k nim Jim pomalu a nasadil jeden ze svých přívětivých výrazů. „Jsem detektiv Jim Brass, jak se jmenujete?“
„Já Jack Connor… a tohle je můj brácha Don,“ zakoktal ten starší.
„Kde máte rodiče?“ zeptal se Jim. Chlapec zkoprněle ukázal před sebe, kde záchranáři nakládali na vozík černý pytel, do kterého, jak Jim věděl, před chvílí vkládali ženské tělo.
„Kde je váš táta?“ zamluvil to rychle Jim a doufal, že kluk neukáže na další mrtvolu.
„V práci,“ zahuhlal Jack.
„Tak víte co, hoši?“ navrhl Jim. „Půjdete teď se mnou a spolu tátovi zavoláme, ano?“
„Tak jo,“ pokrčil rameny Jack, vzal Dona za ruku a společně s Jimem odešli.

„Ježíši, tady je hnusně,“ zavrčel Warrick, když vstoupil do suterénu. „Jak já to léto v poušti nesnášim.“
Kriminalista si otřel čelo o hřbet ruky, zhluboka se nadechl a sestoupil po schodech až k trezorům, kde ho zasáhla další vlna horka, až se mu zamotala hlava. „To snad není možný,“ spráskl ruce. „Tady je větší hic než na tom slunci. Proč dělaj trezory v podzemí? Proč je nemůžou mít třeba na střeše?! V keramický peci je příjemněji než tady!“ Warrick odhadoval, že při venkovní teplotě, která se v Las Vegas v druhé polovině července, tedy právě teď, pohybovala nad čtyřiceti stupni, by v trezoru mohlo být něco mezi padesáti a šedesáti stupni. Fakt, že dnes ráno byla hlášena teplota okolo pětačtyřiceti stupňů, mu náladu zkazil ještě víc. „Já se snad začnu modlit za déšť.“
Konečně došel nejníž, kam mohl a narazil na trezory. Zároveň mu tvář ovál chladný proud z klimatizace. Warrick chvíli jen stál a užíval si studeného vzduchu. Pak se pustil do důkladného prohlížení vnějšku trezorů a v duchu blahořečil vynálezci klimatizace.

Annie se postavila na nohy a málem omdlela. Posledních deset minut klečela na zemi a zajišťovala těch několik málo stop, které po sobě útočník zanechal. Ale ať se snažila sebevíc, nenašla nic jiného než jednu další šlápotu a pár hroudek hlíny. Zato se jí teď točila hlava jak po třech jízdách na centryfuze za sebou, na vlasech a zádech cítila spalující paprsky a věděla, že vysvobození v podobě lahve vody v autě a chladivého prostředí laboratoře se dočká až když to tu dodělá, tedy za dlouho.
„Ani v pekle není tak horko jako v letním Vegas,“ zasténala a opatrně si sáhla na spálený krk. Vytáhla si kšilt čepice trochu výš a otřela si čelo.
„Je ti horko?“ ozvalo se za ní. Když se ohlédla, spatřila Grega s hromadou důkazních sáčků, jenž nakládal do svého auta.
„Ne, třesu se zimou,“ odsekla ironicky.
„Nevypadáš na to,“ seznal Greg a zavřel auto. „Ukaž, pomůžu ti.“
„Ty děláš s Nickem, ne?“ zeptala se Annie a znova se sklonila k zemi. „Neměl bys ho tam nechávat samotnýho.“
„My už skončili. A navíc Nick je šikovnej chlap a já jsem gentleman a nenechám tě dřít se tu o samotě.“
„Děkuju,“ špitla Annie. Greg se na ní usmál a začal prohlížet asfalt před vchodem do banky. Po chvíli však skončili s nepořízenou a spolu s ostatními zamířili do laboratoře.

Jim otevřel dveře do čekárny a popostrčil oba chlapce, aby vešli dovnitř. Ti si sedli vedle sebe na židle a vyplašenýma očima se rozhlíželi kolem. Jim si sedl naproti nim a snažil se je rozpovídat do doby, než přijde jejich otec a sociální pracovník.
Jako první se objevila starší dáma v upnutém kostýmku s několika papíry v deskách v náruči, sociální pracovnice. Jim jí oběma chlapcům představil a žena se jim začala věnovat.
Po delší době, během níž Jim vypátral jméno a telefonní číslo otce dětí, přišel zhruba čtyřicetiletý muž v rozevlátém kvádru s povolenou kravatou a třeštil oči střídavě na Jima a na sociální pracovnici. Detektiv mu vyšel naproti.
„Jsem detektiv Jim Brass,“ představil se. „Jste pan… Judd Connor?“
Návštěvník na něj vykulil zraky. „Jo, jo… můžete mi říct, proč tu jsem? A proč ta ženská mluví a Jakcem a Donem? A vůbec, kde k sakru je moje žena?“
„Je tohle vaše žena?“ zeptal se Jim a ukázal mu předpitevní fotku domnělé matky obou chlapců.
„Co to… pro kristapána!“ pan Connor vytřeštil oči a nevědomě otevíral a zavíral ústa jako kapr na suchu.
„Je mi to líto, ale vaše žena je po smrti,“ řekl Jim.
„Jak… jak?“ zakoktal pan Connor.
„Došlo k přepadení banky a vaše manželka se bohužel stala jednou z obětí,“ vysvětlil ponuře Jim.
„Jak, jednou z obětí?“ tázal se pan Connor. „Ono… ono jich bylo víc?“
„Ano, naneštěstí zemřelo osm lidí a několik dalších je velice vážně zraněno,“ přitakal Jim.
„Až toho hajzla dostanete, nechte mě s ním minutu o samotě,“ požádal pan Connor. V očích se mu začaly blyštět slzy.
„To vám slíbit nemůžu, ale uvidím, co bude v mých silách,“ ujistil ho Jim. „Budeme vás ještě kontaktovat,“ dodal a pak pana Connora nechal, aby si promluvil se svými syny a odvedl si je domů.

Grissom vešel na pitevnu, kde David Phillips svlékal a omýval těla obětí.
„Pitvy ještě neproběhly,“ oznámil asistent koronera. „Chvíli to zabere.“
„Já vím,“ ujistil ho Gil. „Jsem tu pro oblečení.“
„To jdete sám?“ podivil se David.
„Trochu zátěže ještě unesu,“ hájil se Gil. „Odnést pár věcí nahoru snad není problém.“
„S vozíkem možná,“ odtušil David a ukázal na několik pytlů s oblečením a hromádku malých sáčků s jinými sebranými důkazy. „To je od tří z nich.“
„Nechám Hodgese, aby ukázal, co v něm je,“ řekl Grissom a sklonil zrak k tělu, na kterém David právě pracoval. „To je matka těch dvou chlapců?“
„Přesně tak,“ přikývl David. „Někdy jsem rád, že se moje přítelkyně nezajímá o všechny aspekty mojí práce,“ dodal, když začal mrtvé rozepínat knoflíčky blůzy.
Gil se zakřenil. „Máme totožnost té dámy,“ oznámil pak. „Jmenuje se Liz Connorová, rozená Warnerová. 34 let, vdaná za Judda Conora, dvě děti. Zaměstnání – kadeřnice a kosmetička.“
„Tak jako statisíce dalších žen,“ zamumlal David. „Ale tahle na rozdíl od nich vyhrála kulku do prsou.“
„Ano,“ přitakal Gil. „Proč?“

Sára vešla do laboratoře balistiky, království Bobbyho Dawsona. Technik zvedl hlavu od vodní nádrže, jíž zrovna prohnal kulku.
„Co tě sem přivádí?“ otázal se a s pomocí magnetické tyčky vylovil kulku z nádrže.
„Střílečka v bance,“ vysvětlila Sára.
„Páni,“ vydechl Bobby. „Hodně materiálu?“
„Pro tebe určitě,“ přikývla Sára a odevzhala mu nalezené nábojnice a kulky. „Další střely dostaneš z patologie po pitvě. Tedy po pitvách,“ dodala.
„Já věděl, proč tu práci tady vzít,“ ušklíbl se Bobby. „Jestli počkáš, tak ti řeknu, z jaký zbraně se střílelo.“
„Já mám času dost,“ zívla Sára a stoupla si ke zdi.
Bobby vzal první kulku, ponořil jí do roztoku na rozleptání tkáně a nechal chvíli působit. Mezitím vzal jednu z nábojnic a umístil jí pod mikroskop. „Devítimilimetrovka,“ zamumlal a obrátil se k počítači.
„Tomu ovšem říkám upřesnění okruhu,“ ušklíbla se Sára sarkasticky.
„Tohle je jen začáte mýho umění,“ upozornil ji Bobby a něco namačkal na klávesnici. „Teď se podíváme, co na to řekne IBIS.“
„Snad má dobrou náladu,“ podotkla Sára. Bobby neodpověděl a spustil hledání v IBISu, databázi zbraní. Asi po minutě pátrání počítač zapípal a na monitoru zeleně bliknul nápis ‚shoda‘.
„Má skvělou náladu,“ zahlaholil Bobby. „Takže, vražedná zbraň...“ technik si otevřel popis nalezeného nástroje. „No ne. Uzi.“
„Cože to?“ nechápala Sára. „Nějakej Němec?“
„Těsně vedle,“ opravil ji Bobby. „Uzi je izraelský armádní samopal, je to i oficiální zbraň NATO.Navrhl jí Izraelec jménem Uziel Gal, vyrábí IMI. To je Israel Military Industry,“ mrkl na Sáru.
„Aha,“ přikývla kriminalistka. „Něco blíž bys měl...?“
„Ale samozřejmě. Ráže 9 milimetrů Parabellum, délka 47 centimetrů, když složíš pažbu, hmotnost 4 kila, kadence je 600 výstřelů za minutu, zásobník na 25, 30 nebo 40 nábojů, účinný dostřel je 150 metrů.“
„Fajn,“ řekla Sára, zatímco zpracovávala informace. „Dá se to sehnat i ve Státech?“
„Ono je něco, co ve Státech neseženeš?“ podivil se Bobby.
„Taky fakt,“ uznala Sára. „Otestuj ještě ty další nábojnice a kulky, ano?“
„Tvoje přání je mi rozkazem,“ přikývl Bobby a pustil se do další práce.

Warrick a Annie bok po boku kráčeli po chodbě a vešli do trasologické laboratoře. David Hodges, pán této místnosti, mohutně zíval, v rukou držel hrnek Modré Havaje a nově příchozích si nevšímal, místo toho si začal v jedné ze skleněných ploch prohlížet vlastní odraz.
„Hodgesi,“ oslovil ho Warrick hlasitě, až laborant nadskočil, „líp už stejně vypadat nebudeš, ale v práci ti to snad nebrání.“
„Včera jsem plnil své pracovně diplomatické povinnosti, když jsem pozval jednu senu na večeři, vysvětlil Hodges a vzal si od něj vzorek bahna z banky. „Bylo to náročný.“
„A... to ses tak vyčerpal pozváním holky na rande?“ podivil se Warrick.
„To nebylo žádný rande,“ opravila kolegu Annie. „Byla to večeře.“
„Ty o tom víš jak?“ vyzvídal Warrick překvapeně.
„Já byla ta pozvaná,“ informovala ho Annie a následně se musela smát Rickovu nechápavému výrazu. „Ale odpověď na tvou původní otázku je ne – já to pozvání totiž přijala.“ Warrick vytřeštil oči ještě víc. V zápětí oběma kriminalistům přišla na mobil zpráva, ve které je Grissom povolával do plánovací místnosti.
„Nemůžu uvěřit, že jsi byla na rande s Hodgesem,“ vrtěl hlavou Warrick, když se odebrali z trasologické laboratoře.
„To nebylo rande! To byla večeře.“
„Večeře při svíčkách a o samotě?“ nadhodil Warrick.
„Svíčky tam nebyly,“ opáčila Annie. „Ale bylo tam šedesát lidí kolem,“ dodala šeptem, když vešli do plánovací místnosti, kde už čekali všichni kriminalisté noční směny.
„To muselo bejt romantický,“ zamumlal Warrick a zmlkl, když na něj Grissom upřel zrak.
„Co se koná?“ otázala se Annie zvědavě.
„Držte si klobouky, jedeme pořádně z kopce, ozval se za nimi Jimův hlas. Detektiv přešel dovnitř, aby na něj všichni viděli, a spustil. „Volal mi zástupce šerifa a vyváděl, jak to umí jenom on. Náš ostrostřelec se svojí velkolepou bouchačkou před chvílí zrušil jeden fastfood.“
...pokračování časem bude


08.11.2008 | Autor: Kačenka | stálý odkaz

Komentáře

11 komentářů:
  • 15.11. 17:25, Cinka

    Jo Wendy, Kačka když se naštve, tak to stojí za to. To je pak nejlepší bejt potichu. Anebo se neohroženě postavit a navrhnout diplomatický řešení. Což se mi teda i povedlo. Ale neboj, to se moc často nestává. Kačenka je totiž zlatej človíček se srdcem na správném místě. A ty vítej v naší rodince. Čím víc lidiček, tím líp. Co se týče prolejzání archivu, tam se člověk dozví samé zajímavé věci. :-))

  • 14.11. 09:26, W

    Kačenka:jak umíš bejt zlá jsem už viděla, trochu jsem totiž prolezla archiv, a nestačila jsem zírat. Ale neboj, já jsem hodná.-)

  • 14.11. 08:04, Kačenka

    Wendy: to víš, my jsme tady jedna velká rodina:-) a ty do ní taky patříš. Patří do ní každý, kdo má Las Vegas rád a nijak na ní nenadává nebo není sprostý. To jsem pak zlá, a moc, jen se zeptej holek:-)

  • 13.11. 18:45, Petra

    Cinko, Liz si o to koledovala, já za to nemůžu;-)

  • 13.11. 13:16, Cinka

    Peťulko, je sranda vědět, proč byla ta ubohá paní zabitá. :-)) Naše dýchánky na icq mluví za vše. Co se týče zbraní, nad popisem jsem zase slintala, takovou hračku mít doma... No nic, zpět do reality. Povídka je to parádní, jen tak dalej. A písej, písej. Kucí jsou šmudlové malí. Ale ty jména... :-))

  • 10.11. 18:33, Wendy

    Petra a Kačenka: vždyť je hezký, že si pomáháte. U fanoušků New Yorku jsem to nikdy neviděla.

  • 09.11. 18:30, Jana

    Hustý. Chudáci kluci malý. A Hodges musel bejt při tý večeři na vrcholu blaha.

  • 09.11. 12:09, Kačenka

    Wendy: Peťka si napsala o radu, tak jsem jí pomohla. Jelikož jsou zbraně moje velká láska a vášeň, nebyl problém ji pomoct :-)

  • 08.11. 19:21, ivet

    Tak tohle je pěkný, Gregie gentleman pomáhal Anie... no a Warickův výraz když se dozvěděl, že Anie byla na véči s Hodgesem... no docela by mě zajímalo, jak by reagovali ostatní a hlavně Greg, kdyby se to domákli?! Super, piš pokráčo, nemá to chybu!!! :-)

  • 08.11. 13:33, Petra

    Wendy: za ty znalosti o zbraních poděkuj Kačence, ona dodávala;-)

  • 08.11. 13:09, Wendy

    Další naprosto úžasná povídka, jak ty píšeš, to mě nepřestane nikdy fascinovat:-) Nejlepší byli připečenej Ricky a připečená Annie, nebo ta večeře, to je hustý;-) A taky jseš dobrá, jak máš tak vykoumaný ty bouchačky. No prostě ko umí, umí, a já mám zas něco hezkýho na čtení.


přidat komentář
<< úvod

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se