« Úvod | Malá nenávist - část š... »

Malá nenávist - část sedmá

mocinky se omlouvám za takové zpoždění, je to dáno mou pracovní vytížeností. Omlouvám se
„Warricku!“ zavolala Sofia na prvního kriminalistu, kterého na začátku směny zahlédla.
„No?“ otočil se Warrick s tázavým výrazem.
„Jedeš se mnou na výlet,“ oznámila detektika. „Do nemocnice.“
„Tam jsem byl včera.“
„A budeš tam zas. Randi Russelová se probrala.“
„Už měla na čase,“ zabručel Warrick a vydal se se Sofií k autům.

„Volal jsi mě, Archie?“ zeptal se Gil, když spolu s Catherine přispěchal do laboratoře. Archie na ně mávnul, ať se posadí.
„Tenhle novej počítač má i novej software, víte?“ vysvětlil jim.
„Vím to,“ přikývl Grissom. „Na stole mám účet važ si toho.“ Catherine se zasmála.
„To taky dělám,“ ujistil ho Archie. „Ten zázračnej program umí ještě líp přibližovat. Tak jsem si hrál a povedlo se mi tohle.“ Technik si na obrazovce otevřel obrázek, momentku ze záznamu z banky. Pak si na panelu nástrojů grafického programu nacvakl zvětšovací čtvereček, namířil kamsi na zip bundy střelce a zvětšil obraz.
„Na co se to díváme?“zeptala se Catherine a mhouřila oči na neostrý obraz.
„Momentíček,“ poprosil Archie a vyostřil obraz. „To je jmenovka.“
„No skvěle,“ zaradovala se Catherine. „Můžeš to ještě přiblížit?“
„Hračka,“ zabručell Archie a ještě jednou obraz zvětšil. Štítek přichycený na maskáčové košili pod tmavomodrou bundou jim zjevil jméno. „Spokojení?“
„Podporučík Lake-Brooks,“ přečetl Grissom. „Archie, teď se znovu podívej do vojenských záznamů. Podporučík Lake-Brooks mne velmi zajímá.“

„Že mě to nenapadlo hned,“ zamumlala Annie sama pro sebe. Snažila se najít Grega, aby mu mohla vrátit půjčenou košili, ale kolegu nenašla ani na parkovišti ani v šatnách, tudíž jí napadla zasedací místnost. Tentokrát se trefila; Greg stál zády opřený o linku a hrnkem čerstvé kávy v ruce a když Annie uviděl, zamával jí a nalil jeden hrnek i pro ní.
„Jé, děkuju,“ usmála se Annie. „Kafe za košili, jo?“ řekla a předala mu složený kus prádla.
„No ne, i vypraná,“ uculil se Greg. „Díky.“
„Za málo,“ zavrtěla Annie hlavou. Rozhostilo se nepříjemné ticho, a i když se oba napili kafe, ani jeden z nich nevěděl, co říct.
„Tak fajn,“ promluvil Greg jako první. „Proč na mě pořád takhle koukáš?“
„Jak takhle?“
„Tak... soucitně,“ vymáčkl ze sebe Greg. „Jako by ti mě bylo líto. To nechápu. Udělal jsem snad něco?“
„Ty? Ale vůbec ne.“ Annie přemýšlela, jak vysvětlit své myšlenkové pochody. „Já jen... viděla jsem tvoje záda.“
„Aha.“ Gregovi zmizel úsměv z tváře. „To to vysvětluje.“
„Promiň,“ vyhrkla Annie. „Nechtěla jsem tě nijak zaskočit nebo tak něco.“
„To je v pořádku,“ přerušil jí Greg, ačkoli úplně v pořádku nevypadal. „Jen mi nějak nedošlo, že jsi o tom nevěděla.“
„Mrzí mě to.“
„To nemusí,“ řekl Greg. „Já kolikrát i zapomínám, že nějaký jizvy mám, fakt. Dokud mě na to někdo nějak neupozorní. Už je to dost dlouho, co se to stalo.“
„Tohle ti vůbec nezávidím,“ přiznala Annie potichu. „To muselo bejt strašný.“
„Škola života,“ pokrčil Greg rameny a napil se kávy. „Stávají se i horší věci,“ dodal pak.
„I tak,“ odporovala kolegyně. „Stát se mě něco takovýho v práci... možná bych uvažovala o odchodu.“
„Já tu práci mám rád,“ vysvětlil Greg. „Navíc, tady jsou lidi, co při mě stáli, když jsem je potřeboval.. třeba Catherine za mnou chodila do nemocnice i domů každej den. Odejít nešlo. Prostě to nešlo.“
„Já tě chápu,“ ujistila ho Annie. „Ale bejt tvou matkou, tak si tě odvezu domů klidně i v řetězech.“
„Chceš slyšet tajemství?“ zeptal se Greg spiklenecky. Annie váhavě přikývla. „Máma o tom neví.“
„Tys jí to neřekl?“ Annie málem vdechla doušek kafe.
„Ne, protože by udělala přesně to, cos teď řekla ty. Navíc by kolem toho udělala hroznej cirkus, zažalovala by Catherine, Grissoma a vůbec, celou laborku za zanedbání povinností a bůhví co dalšího. To já nemám zapotřebí.“
„Já bych jí chápala.“
„Víš... moje máma byla vždycky takovej oříšek. Nikdy se nesmířila s tím, že jsem šel na kolej, že jsem... no... měl holku, že jsem začal pracovat...furt by mě chtěla mít doma zavřenýho v pokoji nejlíp s elektronickým zámkem na dveřích.“
„To už je trochu přehnaný,“ seznala Annie.
„Jo, to je,“ připustil Greg. „Ale ona taková byla vždycky a nezmění se to. Zvyknul jsem si.“
„Zkuste si o tom promluvit,“ doporučila Annie. „Třeba neví, že to není tak úplně normální.“
„To nejde,“ zamítl Greg smutně.
„Proč by to nešlo?“ nechápala Annie. „Stačí zvednout telefon, ne?“
„My spolu nemluvíme,“ řekl Greg. „Pohádali jsme se před pár lety, já si sbalil věci odešel a od tý doby jsme se neviděli. Nemáme si co říct.“
„To mě mrzí,“ zamumlala kolegyně. „Máš ještě někoho jinýho z rodiny?“
„Ne,“ zavrtěl Greg hlavou. „Prarodiče nedávno umřeli, to byli jediní příbuzní, se kterýma jsem se stýkal, protože mě vychovávali, když jsem byl malej.“
„Je mi to líto,“ zopakovala Annie pohnutě. „Nevědela jsem to.“
„Tos ani nemohla,“ vysvětlil kriminalista. „Nikdo o tom nevěděl. Nikomu jsem to neřekl.“
„Ale proč?“ Annie byla zmatená. „A když už, proč to říkáš teď mě?“
„Neřekl jsem to nikomu, protože kdyby na to zapomněli, mohl bych je omluvit tím, že nic nevěděli,“ objasnil Greg. „A tobě to říkám proto, že vím, že ty nezapomeneš.“
„To nemůžeš tvrdit,“ namítla Annie.
„Já to vím,“ opáčil Greg pevně. „A taky už jsem to asi potřeboval někomu říct.“
„Proč zrovna mně?“
„No...“ protáhl Greg a do očí se mu vrátil lesk, „já ti prostě důvěřuju. A řekl bych, že tvoje rodinná situace nebude od tý mý zas až tak moc odlišná, co?“
„Proč myslíš?“ zeptala se Annie.
„Tak zaprvé, nevzpomínám si, že bys kdy za ten rok, co jsi tu, měla dovolenou dýl jak den v kuse a to na cestu do Kalifornie, kde, jak si pamatuju, jsi žila před tím, než jsi šla sem, nestačí. Zadruhé, nikdy jsi moc o rodině nemluvila. A za třetí, na tohle mám nos.“
„Jsi dobrej,“ uznala kriminalistka. „A máš pravdu. V tomhle jsme si fakt podobní.“
„To mě netěší.“
„Mě taky ne,“ přisvědčila Annie. „Ale už je to dávno. Spousta let, mám to takový otupený.“
„Nevěřím,“ konstatoval Greg jednoduše. „Nevím, co se stalo, ale cokoli to bylo, tak si to pamatuješ.“
„Ale, pan psycholog,“ zdvihla Annie uznale obočí. Greg se ušklíbl.
„Hej, vy dva kecálkové,“ křikla na ně Sára ve spěchu, když vletěla do místnosti. „Pojďte hned do plánovačky. Spěchá to.“

V plánovací místnosti se shromáždil celý tým kromě Warricka, který byl v nemocnici u výslechu zraněné Randi Russelové. V koutě stál detektiv Brass a poslouchal hovor kriminalistů.
„Máme podezřelého,“ pochlubil se Grissom a poslal po svítícím stole obrázek z vojenských záznamů. Sára ho chytila a předala Gregovi. Na fotografii byl zachycen můž něco mezi třiceti a pětatřiceti lety, se světlými vlasy a studánkově modrýma očima. V záhlaví fotografie bylo napsáno „podplukovník Arthur Lake-Brooks“.
„Co na tohohle pána máme?“ zajímalo Annie.
„Náš střelec nosí bundu s jeho jmenovkou,“ vysvětlila Catherine.
„To ale nemusí nic znamenat,“ namítla Annie. „Armáda spásy dává tyhle starý hadry chudejm.“
„Já vím,“ souhlasil Gil. „Ale ta jmenovka nás podnítila podívat se do podporučíkových pracovních záznamů. Byl vyloučen z armády před dvěma lety, když v Iráku zastřelil deset neozbrojených domorodců. Samopalem. Ten mu byl po odchodu z armády odebrán.“
„Takže myslíš, že ten frajer i obstaral Uziho a šel si zopakovat střelbu do davu?“ otázal se Nick.
„Je to pravděpodobné,“ uznal Grissom. „Archie použil kamerové záznamy k porovnání výšky střelce. Ten měří metr devadesát čtyři. Lake-Brooksovi naměřili bez bot metr devadesát dva. Rovněž souhlasí barva pleti a vlasů, tedy aspoň podle toho, co jsme poznali z toho záznamu.“
„Warrick je zrovna za tou holkou z toho fastfoodu,“ připomněla Sára. „Třeba by ho dokázala poznat.“
„To by šlo,“ souhlasil Grissom. „Nicku, zařiď to. Řekni mu, že se sejdeme tady.“
„Jasný,“ přikývl Nick a vyšel na chodbu.
„Víme, kde podporučík žije?“ zeptala se Annie.
Odpověděla jí Catherine. „Nemá hlášené žádné trvalé bydliště, ale vlastní starou zrušenou farmu, teda farma to bývala, ale bůh ví, jak si to upravil pro svoje potřeby. Adresu máme.“
„Pojedeme tam všichni,“ oznámil Grissom. „Pokud Warrick potvrdí alespoň částečnou shodu v popisu střelce a Lake-Brookse, chci, abyste si vzali neprůstřelné vesty a nabité pistole.“ Grissom spočinul pohledem na Gregovi, jediném členovi týmu bez služební zbraně. „Ty budeš za námi a pokud se něco semele, schováš se.“ Greg beze slova přikývl. „Fajn, běžte se připravit. Počkáme na Warricka a vyrazíme.“

Warrick se Sofií vešli do prostorného nemocničního pokoje. Uvnitř stály tři v řadě nemocniční postele. Na jediné obsazené ležela servírka z fastfoodu. Dlouhé blond vlasy měla svázané gumičkou a položené na polštáři, oči zavřené a vypadala, že spí. Kriminalista i detektiv se po sobě otráveně podívali.
„Slečno Russelová?“ oslovila pacientku Sofia.
Dívka pomalu otevřela oči a rozhlédla se kolem, poté její pohled utkvěl na obou návštěvnících. „Kdo jste?“
„Jsem detektiv Curtisová, tohle je kriminalista Brown. Přišli jsme vám položit pár otázek.“
„Chcete vědět, co se stalo?“ zeptalo se děvče slabě a popotáhlo nosem.
„Ano,“ přisvědčil Warrick. „Potřebujeme, abyste nám popsala, co se stalo v podniku, kde pracujete. Pamatujete si to?“
„J-jo,“ přikývla Randi zdrceně. „Byl... byl klidný den, skoro samí stálí zákazníci, a pak...“ dívčiny oči se zalily slzami a musela se několikrát zhluboka nadechnout, aby mohla domluvit. „Vešel dovnitř, vytáhl tu zbraň... a spustil.“
„Viděla jste mu do obličeje?“ ptala se Sofia. Randi zavrtěla hlavou. „Dokázala byste ho popsat?“ Tentokrát Randi přikývla.
„Byl blonďák,“ řekla rozechvěle. „Běloch. Dost vysoký... tak metr pětadevadesát. Silnější, ale spíš jako sportovec, ne jako povaleč...“
„Dobře, to nám prozatím stačí,“ zastavila jí Sofia. „Moc jste nám pomohla.“
Randi odvrátila hlavu a dál si jich nevšímala. Warrick se Sofií potichu odešli.
„Máme, co jsme chtěli?“ optala se Sofia kolegy.
„Myslím, že jo,“ souhlasil Warrick a vzal do ruky telefon.
„Stokes,“ ozval se Nickův hlas.
„Nicku, chystejte oblečení,“ oznámil Warrick.
„Popis od toho děvčete pasuje na Lake-Brookse?“ otázal se Nck nadějně.
„Když přimhouříš oči, tak jo,“ souhlasil Warrick. „Za deset minut jsme na ústředí.“
„My už jsme připravení,“ řekl Nick.
„Super. Pojedeme si ulovit jednoho zlobila.“ Warrick zaklapl telefon, mávl na Sofii a společně odešli směrem na parkoviště.
... konec kapitoly, na další si počkáte


25.03.2009 | Autor: Kačenka | stálý odkaz

Komentáře

4 komentářů:
  • 27.03. 08:39, Wendy

    Ten rozhovor Annie/Greg byl krásnej. A Lucka má pravdu tvoje povídky jsou fakt hrozně návykový:-) Souhlasím, jen tak dál.

  • 25.03. 18:57, Jana

    Já Grega jednou spapám jak je roztomilej. Fakt že jo. Takhle mě provokuje už pěkně dlouho.

  • 25.03. 10:56, Cinka

    Jo a konečně si taky někdo vzpomněl na jizvy, kterých jsme si mohli "všimnout" v díle 4x4. To byly opravdu nepřehlédnutelné jizvy. :-))

  • 25.03. 10:54, Cinka

    Hehe, Randi Russelová a uzi, to mi sakra něco silně připomíná. A takovej Lake-Brooks to je taky zajímavý spojení. :-)) Na výlet s Warrickem bych z fleku jela taky. ;-) Nechce mi Ann taky vyžehlit (praní není těžký) košile? Ale teda ten rozhovor mezi ním a Gregem byl moc pěknej. Jen tak dál, zlatíčko. Tvoje povídky jsou čtivý a především návykový. :-))


přidat komentář
<< úvod

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se